Řecko, jak jsem ho viděla já

Před pár dny jsem se vrátila z dovolené v Řecku. Poznávací okruh s koupáním na Peloponésu. Moc jsem se těšila. 

Čerstvě omámená příjemným filmem Mamma Mia jsem vyrazila splnit si svůj středoškolský sen. Antika mě bavila od nepaměti, nejen historie ve spojitosti s achitekturou a sochařstvím, ale i filozofie a spousta nesmrtelných osobností v čele s Platónem či Aristotelem. Řecké báje a pověsti jsem četla několikrát, maturitní otázky vztahující se k této době jsem znala i pozpátku, na kultovním filmu Souboj Titánů jsem vyrostla a řeckou kuchyni jsem si oblíbila už dávno. Někdo by mohl možná říct, že většina pamětihodností jsou jen různě poskládané kameny, ale záleží, jak se umíte dívat. Delfy, Akropole, Mykény, Epidauros nebo Olympie, to jsou místa s neuvěřitelnou energií, atmosférou a když si dokážete davy proudících neurvalých turistů ze zemí bývalého SSSR odmyslet, užijete si je. Pravda je, že Řekové, ač velcí vlastenci, své památky příliš neřeší. Starají se o ně jen tak, aby vyloženě nespadly, protože jsou pro ně zdrojem obrovských příjmů, ale nějaké restaurátorské práce, či větší investice do obnovy, to vidět není. Určitě ne v takovém rozsahu, který by jim příslušel. Už ve školce je jim vyprávěno o tom, že Zeus seslal na zem obrovskou potopu, protože se nemohl dívat na chaos a nepořádek, který se mezi lidmi rozmáhá, ale nejspíš už na to pozapomněli. Tato dvě synonyma, chaos a nepořádek, jsou jejich národu vlastní. Naprosto ojedinělé přírodní scenérie, nádherná dramaticky působivá hornatá krajina a průzračné azurové moře v kombinaci s bělostnými omítkami na domech a jejich tmavěmodrými střechami, to je Řecko. Jenže všude, kam se vrtnete, narážíte na skládky, odpadky, suť a rozbořené domy, které nikdo nehodlá odklízet. Recyklace odpadků je hudba daleké budoucnosti. Totální lhostejnost a neúcta. Pokorně jsem to pozorovala a jediné co mě napadalo bylo, že se divím, že si to ta Země ještě nechává líbit, být Diem, zvážím reparát.

Muži sedí v taverničkách, žmoulají v ruce svůj kombolói, provázek s korálky v duchu růžence, ale bez náboženského významu a rozjímají. Ženy se v restauracích a jiných zařízeních příliš nevyskytují, není to zvykem, ale každopádně pracovat nevidíte pořádně nikoho. Pravidla silničního provozu jsou jen formalita, rozhodně přes den nikdo nesvítí a já si potvrdila, jak je dobře, že u nás ano. Většina lidí jezdí na skútrech a různých jiných mopedech nebo taxíkem. Na těchto nevyzpytatelných vozítkách má helmu jen málokdo a několikrát jsem viděla vézt i absolutně nezajištěné dítě na klíně. Když vezmu, že Řecko je členem NATO, EU už od r.1981 a hostilo Letní olympijské hry v r.2004, nechce se mi tomu ani věřit. O Athénách jsem usoudila, že je to asi nejšpinavější a nejzanedbanější světová metropole, kterou jsem viděla. Bohužel. Nicméně jsem už dávno ztracená a stále ještě, když přivřu oči, vidím toto město jako magickou, historií prosáklou kolébku moderní civilizace, a místo hustého smogu, vznášejícího se nad příbytky téměř 3 milionů obyvatel, si představuju majestátně vlát jemný háv roucha mocné Athény, bohyně moudrosti a věd.

Ačkoliv jsem notnou část svého pobytu kroutila hlavou, stejně ale, když jsem usedla na terasu jedné z mnoha útulných a romantických restaurací přímo u pláže, zadívala se do modravé dálky, pozorovala vlny, které omývají respekt budící skaliska, cítila vůni jasmínu, ochutnala zeleninový salát s panenským olivovým olejem a napila se výborného vína, vše jsem jim odpustila. Jsou sami sebou, nepodléhají diktátu, ústáli nejeden boj o své území a teď, teď mají zkrátka pauzu. A pokud se rozhodnete strávit dovolenou právě v Řecku, tu pohodu a klid, tu vám vpraví do těla. Dřív nebo později. Řecko je nakažlivé.