To je úmorné. Každý den minimálně dvakrát narazím na nějakou charitativní výzvu, která mě citově vydírá.
Jsem velký lidumil, který rád pomáhá, cítí silnou empatii a nikdy pro mě neplatilo, že "sytý hladovému nevěří". Čeho je ale moc, toho je příliš. Už to je nějak přes čáru. Obzvlášť teď před Vánoci. Zdá se mi, jako kdyby největší provinění bylo poctivě pracovat, platit daně a veškeré další více či méně povinné poplatky. Starám se jak můžu, jako matka samoživitelka s malým miminkem na rodičovské dovolené nedosáhnu ani na minimální sociální příspěvek, ale to neřeším. Nejsem vychovaná tak, že bych čekala, kdo mi co dá, takže v pořádku. Jenže proč mě všichni ti výběrčí probodávají pohledem, když odmítnu přispět na to či ono? Tisíc nadací, nespočet sbírek, různých jedinců v ulicích, kytičky, pastelky, výrobky z všelijakých dílen, Tři králové, Paraple, Kapka naděje, sbírejte víčka od pet láhví, v Mc. Donald´s u pokladny: "Přispějete 20 Kč na nemocné děti?", Strom přání, kde mohou dobrovolníci kupovat dárky k Vánocům pro děti z dětských domovů a další a další. V Albertu jsem poctivě házela Bertíky do plastové schránky, posílala DMS na ledacos, na klíčích se mi houpe klíčenka, jejíž koupí jsem přispěla už ani nevím na co, jenže má to někdy konce? Už mě nechte žít. Díkybohu nejsem známá tvář, kterou by hned proprali na titulní straně bulváru, že je lakomá hyena, když ignoruje výzvu a neuvolní pár korun na zlomenou nohu mourovaté kočky, která se proslavila tím, že přežila srážku s kamionem na D1. Nechci být povrchní a uchylovat se ke sprostým výrazům, ale nenapadá mě lepší komentář, než oblíbená hláška mého bratra: "to se musí posrat". Charita je prostě dobrý business a dokud tento stát dovolí, aby to tak bylo, tak nám, obyčejným lidem, nezbude nic jiného, než se občas naučit říkat rázně a nahlas:" ne, nepřispěju" a nemít z toho výčitky svědomí.
