Posedlá katastrofami

Identifikovala jsem si další nedostatek do sbírky. Snažím se to tutlat, ale jak říkají psychologové, o problému se má mluvit. Prý je to první krok na cestě k minimalizování či úplnému odstranění.

Tak si teď navodím modelovou situaci tradičních terapeutických sezení, tak často viděných v amerických filmech. Sedíme ve skupině na židlích sestavených do kruhu, na vyzvání vstávám a říkám: "Jsem alkoholik". Ne, to už jsem se moc nechala unést, znovu a lépe. Vstávám a říkám: "Jsem posedlá katastrofickými scénáři". Ostatní uznale pokyvují a posléze se dají do bouřlivého potlesku. Asi tak nějak podobně stupidní by to bylo, ale zase na druhou stranu proč. Každý má nějaký problém, induviduálně ho prožívá, nelze soudit ani bagatelizovat. 

Ano, jsem posedlá katastrofickými scénáři. Nemyslím, že by to už bylo natolik patologické, že by mi to nějak překáželo v běžném životě. Možná se říká, počítej s horším, doufej v lepší, ale nic se nemá přehánět. Jen abych to uvedla na pravou míru, nestojím před dveřmi od bytu a neváhám jestli vyjít ven, protože by na mě mohl spadnout strop, utrhnout se výtah, nebo bych mohla překvapit lupiče, který se rozhodl vykrást sousedy a bude se mě tak zákonitě chtít zbavit, protože jsem viděla jeho tvář. Ne, tak až tak poznamenaná nejsem. Jen jednoduše nevěřím ve vstřícné a nezjištné lidské chování. V momentě kdy se ke mně někdo chová hezky, a nemá to v náplni práce, okamžitě začnu přemýšlet proč.  Je to důsledek četných zklamání a totální ztráty iluzí. Toto je čistě můj niterní boj. Možná tím, že se tu svěřuji se snažím postupnou dedukcí odhalit příčinu a vyeliminovat to. Nemyslím si, že bych byla takový zbabělec a tak moc se bála zklamání. Jsem na to připravená. A to je právě to. Jsem na to připravená už předem. Strašné, ale je to tak.

Vzpomínám, kdysi jsem chtěla jedné velmi staré neznámé paní jdoucí po sídlišti pomoct s evidentně těžkým nákupem. Oslovila jsem ji, že jí pomůžu. Zastavila se a vytřeštila oči. Pevně sevřela tašku a opravdu byla přesvědčená, že když jí pustí z ruky, okamžitě se vším uteču. Že mám v plánu ji okrást. Vzhledem k její reakci jsem, už nevím přesně jakou frází, situaci taktně zachránila a šla si dál svou cestou. Jen jí rozumím. Prostě je toho všude kolem moc. Chápu, že když někomu pětkrát po sobě ukradnou na parkovišti anténu, člověku už dojde trpělivost a odšrobuje si jí taky jinde. Řetězová reakce. Chápu, že když vám někdo několikrát za sebou zlomí srdce, už budete mít chuť taky někomu emocionálně ublížit. Vidím to kolem sebe, často. Však i ty romány jsou toho plné. Dítě, které prožilo dětství na ulici, strádalo a odolávalo dnes a denně nejednomu příkoří, se jen ojediněle dokáže v dospělosti socializovat. Já se ale navzdory všemu nezměnila. Pořád chci věřit a doufat. Ale někde uvnitř je nějaký obranný mechanismus, který nedokážu vypojit. Snad se časem porouchá a dá mi pokoj. Moc bych si to přála.