Pastelky

Že člověk se má radovat z maličkostí? Jasně. Zašla jsem do jednoho malého krámku s výtvarnými potřebami. Takový ten vymírající úžasně osobní obchůdek s vřelým povídavým prodavačem. Je to balzám.

 

Obrovská změna, oproti hypersupermegamarketům, kde ve snaze nepromarnit mládí lítáte jako hadr na holi a hledáte těch pár položek na seznamu. Seznam, jak mi bylo vysvětleno na přednáškách z marketingu, by měl trošku napomoct odolání všem fíglům a strategiím, které útočí na peněženky, tak si ho píšu. Spíš alibisticky, moc to nepomáhá.

Mám ráda malé obchůdky. Řeznictví, kde mi prodavač při vážení masa přihodí pár rad a typů, aby pečínka byla co možná nejlepší, ty jsou bezkonkurenční. Nejvíc mě baví podnikat "shopping", šílené slovo, ale proč ne, na menším městě, kde na náměstíčku najdete pod podloubím všechny obvyklé krámky, od uzenářství, pekařství až po zeleninu. Úplně se tam vidím, jak si přivstanu, vezmu si ten košík, ať už je to opravdu se vším všudy, a obejdu si ho jeden po druhém. Nespěchám, prohodím sem tam nějaké to slovo a s úsměvem odcházím se vším potřebným. Čas, který bych obětovala kolonám, parkování a frontám u pokladen zde vyplním lidskostí.

Ale zpět k mé návštěvě zmiňovaného ráje pro výtvarníky. Slíbila jsem dědovi, že mu obstarám barvy na dřevo. Po náročném dnu v práci jsem měla ještě pár věcí na zařizování, tak se mi do této historické části města vůbec jet nehodilo. Rodina má ale přednost a proto jsem přehodnotila harmonogram. Celá uřícená jsem proběhla náměstí a vletěla do prodejny. Jako kdyby mi někdo píchnul pomyslné sedativum. Tam se zastavil čas. Neodolala jsem a koupila jsem si pastelky a hned večer je vyzkoušela. Natolik mě to nabilo energií, že jsem dostala chuť se nějak esteticky projevit.