S padajícím listím jako kdyby se i na mě začaly snášet nejrůznější novinky, změny a zkoušky a můj život se úderem října změnil na pestrobarevný, voňavým podzimem okořeněný kolotoč.
Bylo by to hned několik námětů na nové články, ale bohužel. Hlava plná neutříděných myšlenek, mísící se emoce a řada povinností, zkrátka nic, než zákon schválnosti. Připomíná mi to známé rčení, které je sice mimo kontext, ale jistá asociace se nabízí: "Když je s kým, není kde, když je kde, není s kým, když je kde a taky s kým, není čas." Takže pro své čisté svědomí zkusím nastínit takový mišmaš toho, co mě v poslední době potkalo. Začala mi škola. Už jsem zase studentka. Je to takové omlazující slovo, které ráda říkám. Baví mě. Na článek, ve kterém bych se věnovala porovnávání soukromých a veřejných vysokých škol z hlediska vlastní zkušenosti, na ten třeba jednou dojde. Přece jen jsem na té veřejné krátce. Zatím je to slušná remíza. Co má jedna kategorie lepší, to u té druhé pokulhává a naopak. Musím to ještě chvíli vstřebávat. První poznatek ovšem mám, a to je ten, že horlivost lidí po startovním výstřelu je mnohdy omračující a často vzpomínám na oblíbenou scénku známého komika. V té Mr.Bean před písemnou zkouškou vyrovnal na lavici neuvěřitelné množství různých psacích potřeb a dalších pomůcek, ovšem na rozdíl od svého souseda v lavici, zapomněl na to nejdůlěžitější, že si měl něco přinést i v hlavě. Mívám ji před očima tehdy, kdy sedíme s kamarádkou na přednášce a pozorujeme své spolužáky, jak se baví o neexistujících předmětech a přednášejících, nikdy nezmíněných semestrálních pracích a půjčující si skripta, která nikdo nikdo nenapsal. Dobře, to jsem zabředla do přílišné abstrakce, ale jsem studijní flegmatik. Prostě abnormálně hyperaktivní studenti, kteří díky alibistickým studijním aktivitám zapomínají na to nejdůležitější, vlastní vědomosti, pohotové kreativní a logické myšlení, komunikační schopnosti a osobní postřehy, či trefné dedukce, ti mi připadají jako z jiného světa.
Bráška se mi oženil. Mé mladší, chytřejší, pohlednější, milované já už je na druhém břehu. Žádná panika. Bylo to z lásky, byl to nezapomenutelný den plný hřejivých momentů a já byla moc dojatá a šťastná. Vím, že to promyslel, že to chtěl a hlavně, že si vybral dobře. Milá švagrová, až to budeš číst - mám tě ráda!
O svatbách jako takových jsem už psala, a co se této týče, cítím, že není potřeba dodávat víc. Ačkoliv její výjimečnost je čistě subjektivní, pár postřehů si stejně neodpustím. Když jsem vrávorala na jehlových podpatcích svých úžasných nenositelných zlatých lodiček, koupených speciálně pro tuto významnou událost po historické dlažbě centra Kutné Hory, potkala jsem Pavlínu Wolfovou s celou její rodinou a měli namířeno přesně tam, kde my zrovna zdolali nespočet vynikajících chodů svatebního oběda. Ptala se mě na cestu, jinak bych si jí nevšimla, chápejte, jehlové podpatky a ulice ze žulových kostek! Jak ale obvykle komentují čtenáři přispívající na Seznam ulovenými fotkami s pózujícími celebritami: "byla moc milá, příjemná a vypadala lépe než v televizi". Při zpáteční cestě jsem přejela autem svatební kytici. Sice jen tu připevněnou na autě, co právě zase tak moc připevněná nebyla, jak se ukázalo. Ještě, že podobné pověry ohledně svatebních kytic jsou blbost, nebo ne? Na závěrečné after party zahrál můj kamarád dj tak, že i můj téměř osmdesátiletý děda vyskočil zatančit si na píseň Dole v dole a za největší úspěch je možné považovat, že jeden pozvaný host, o kterém se traduje, že by okradl i vlastní nohu, kdyby si jí přeležel, byl tolik zaneprázdněný bohatým přísunem jídla a pítí zdarma, že nic ukrást nestihl. Krásný den s D jako hrom.
Prodala jsem své první auto. Náhlé spontánní ekonomicky výhodné rozhodnutí. Bylo to tak rychlé, že jsem se nestihla rozloučit. Pořád mi to asi ještě úplně nedošlo, že už spolu nejsme. Těch společných let nebylo málo a co se týče vyhrocených okamžiků v provozu, kdy bylo na mále a ono mě podrželo, to ani nespočítám. Promiň mi to, děkuji za vše a nikdy nezapomenu.
Tyto tři důležité mezníky provázelo také to, že jsem se za posledních pár týdnů obohatila o následující poznatky:
- Jít do luxusního kadeřnictví a nechat si udělat účes od profíka, který je na svém místě, je hrozně znát (mám to nafocené ze všech světových stran a pro jistotu několikrát, protože se obávám, že v nejbližší době peníze na podobnou návštěvu rozhodně přebývat nebudou).
- První věta, kterou řekne každý, kdo vstoupí prvně do Národního divadla je stejná, jako když se poprvé podíváte v Bruselu na Manneken Pis, světoznámého čůrajícího chlapečka a neodpustíte si: "Ježíš, to je malý...".
- Kamarád vlastnící úspěšnou it firmu sice prý ještě nikdy neviděl porouchaný notebook Asus, ale já mu tu radost udělala.
- Slavnostní raut na oslavu 15.narozenin FedEx v České republice pořádaný v klubu La Fabrik a moderovaný Jitkou Kocurovou strčí do kapsy každé druhé posezení mysliveckého sdružení Libčanská dubina.
- Koncert skupiny U2 v Imaxu je opravdu 3D v pravém slova smyslu.
- Na naložení kyselého zelí vůbec nic není, zvládla jsem to i v panelákovém bytě a všem moc chutná.
- Nemám fyzickou závislost na nikotinu.
Je toho ještě mnohem víc. A také si chystám jedno velké překvapení, ale to až v příštím článku. Zatím to nechci zakřiknout.
