V mp3 přehrávači přepínám na Aliciu Keys a nebráním se pocitu, že je to jako kdyby svůj poslední hit nazpívala přesně pro tuto chvíli.
V hlavě mám nechutně nablýskaný trailer k filmu Sex in the City 2, který zbožňuju a zaplavuje mě radost. Napadá mě už snad jen remake seriálového výroku, že Klára toho ví zatím hodně málo o New Yorku, ale nebojí se to změnit. Letadlo dosedá na runway a radost ze šťastného přístání podněcuje vzrušení, co tenhle kontinent ukáže. Fakt jsem tady. Skutečně ty mrakodrapy nejsou jen plakát nebo kulisa, jsou realita a brzy se pod nimi budu procházet. To je takový ráj komerce, ve které se sice nedá kvalitně žít, ale dá se jí nechat týden nebo dva příjemně rozmazlovat. Pokud nejste pozér, co se chce za každou cenu lišit nebo člověk s vymeteným kontem, který komerci pokrytecky odmítá, je to bez debat.
První dojmy: čistý vzduch, vstřícné chování, víc černochů než bělochů, zmatená organizace hromadných dopravních prostředků a špína. Než jsme se dostali z letiště na Manhattan, projeli jsme perifériemi a tam člověka napadne akorát, že je dobře, že jsou tak pyšní na to, že jsou američané a že se vidí na vrcholu pyramidy. Kdyby totiž věděli o existenci civilizované a relativně vzdělané západní a střední Evropy, mohlo by to vážně otřást s jejich národní hrdostí. Ubytovali jsme se a oťukávačka mohla začít.
Domorodci v New Yorku nerecyklují, nejí, ničemu se nediví, nevychází bez iPodu v uších, neotravují a zásadně přechází na červenou.
Je tu enormně umělá zaměstnanost, až se divíte, co někteří lidé snesou. Ono totiž stát celý den u dveří obchodu H&M a říkat trojhlasně spolu se dvěma dalšími kolegy vcházejícím zákazníkům „dobrý den“, to se podle mého názoru bez lobotomie nedá moc dlouho vydržet. Jestli potom ta ekonomická zátěž na ústavní léčbu všech nemocných z povolání není ve finále vyšší, než by byla při nějaké té nezaměstnanosti. Nevím jak až moc je to v USA s tou dotací zdravotnictví, jestli není ani minimální, pak dejme tomu, že tu politiku i chápu. Neuvěřitelné bylo, že každý působí tak, a je jedno jestli zrovna uklízí veřejné záchody na Herald Square, že tohle je přesně ta práce, kterou chtěl vždycky dělat a nesmírně si jí užívá. Pokud to není přetvářka, THC nebo mimořádná schopnost vedoucího pracovníka motivovat, pak je to rozhodně obdivuhodné.
Nikomu nerozumíte. I obyčejnou frázi zadrmolí tak, že si připadám, že těch 20 let, co se učím anglicky, bylo úplně k ničemu. Všichni ve vás vidí Rusáky nebo Poláky. Jako kdyby to měl člověk napsané na čele, ale není se čemu divit. Vyloženě ryze bílých lidí, aniž by na nich nebyly vidět alespoň minimální známky jiné rasy, tak těch tu moc není. Nejspíš proto jsou ihned podezřelí.
Američanky si ničí nohy na nekonečných podpatcích a nenosí gelové nehty. Skoro se nedá jet metrem, aby v něm někdo nezpíval, nepřednášel o svém tragickém životě nebo na něco nehrál a ostatní pokaždé vytahují peníze. Je ale zajímavé, že ačkoliv žebrají, je to něco za něco a to se cení.
Co mě ale zaujalo opravdu hodně, lidé si díky těsné zástavbě vidí velmi často do oken. Pohled se nabízí značně detailní, ale oni se nedívají. Přeci jednou za čas oko sklouzne, přestože zcela necíleně a v té největší počestnosti. Jim ale ne. Jak to dokáží? Krotí přirozenou zvědavost nebo už jednoduše není nic, co by je mohlo překvapit? Zvláštní.
No a na závěr ten postřeh nejzásadnější. Zatímco nám tu čile prosperují fast foody a lidé tloustnou, amíci začali chroupat zeleninu. Kdyby někdo z nich vzal do ruky potravinu, která by neměla na obalu výrazný nápis „fat free“, případně „salt free“, tak by snad na místě umřel šokem. Konečně móda, co má význam. A pro oblečení XL a větší, si ti, co trendu nepodlehli, budou muset jezdit na starý kontitnent.
Každopádně dovolená byla super, rozpálené ulice mě neusmažily, ledová klimatizace nezmrazila a bez té plzně se to taky dalo chvíli vydržet...
[/content]
