Novela na pokračování - díl 7. (7/11)

Příběh o lásce, růžových brýlích, naivních snech, ale taky o lžích, podvádění, domácím násilí a o čirém zoufalství.

Hned následující den Patrik vypověděl práci v prodejně autodílů v Šumperku a domluvil si ukončení pronájmu bytu. Moc věcí nemá, určitě nejvíc práce zabere přestěhovat akvárko. To je jeho druhá největší chlouba po naleštěném BMW. S tím nám bude muset někdo pomoct, to se ale nějak udělá. Jako první přemístil stolní počítač, a zapojil ho v jednom z mých pokojů, které se říká studovna. Světle zelenou barvou vymalovaný prostor, na třech místech doplněný pruhem zeleno černo bílé tapety s motivem velkých květů. Na zemi leží krémový koberec, nábytek je bílý a uprostřed místnosti stojí pracovní stůl s velkou skleněnou deskou. Tam si udělal své business království. To je v pořádku, je to prakticky nepoužívaná místnost. Když chci pracovat já, většinou si vezmu notebook do obýváku a jsem tam. Pokoj tedy obsadil Patrik, čaroval si výhradně na svém stolním počítači, a můj notebook už si bral jen do postele, aby si na něm pustil nějaký film před spaním.

Opěvované akvárium mu nakonec pomohl naložit do auta kolega z práce. Vypustili ho, rybičky dali do igelitového pytle s vodou a rostlinky do plastového umyvadla. Patrik tomu věnoval snad celé dva dny, aby ho uvedl do původního stavu. Promýval bílé kamínky a aranžoval dno. Počínal si tak nápaditě, až jsem začala těm rybičkám pomalu závidět, jaké mají úžasné schovávačky. Všichni jsme uznale pokyvovali, protože bylo opravdu krásné. On i Patrik nás často vyzýval jít se podívat, jak se jeho projekt vyvíjí. Vysvětloval nám velmi podrobně krok za krokem. Ocenila jsem, že když se něčemu věnuje, dělá to na plno a s nakažlivým nadšením. Jeho dílo nám doslova rozzářilo příliš nevyužívanou jídelnu. Opravdu to může být velice pěkný doplněk domácnosti, když se tomu někdo oddá.

Týden se v duchu stěhování a zabydlování mého nového muže nenásilně svezl do všeobecně oblíbenější fáze. Je pátek a čeká mě kultura. Já a mamka jedeme na plánovaný výlet do Prahy. Koupila jsem jí k Vánocům vstupenky do Národního divadla na Sluhu dvou pánů. Nesmrtelná klasika s excelujícím Miroslavem Donutilem. Tátovi se jako už tradičně jet nechtělo, proto role doprovodu zbyla na mě. „Na komedianty mě nikdo nedostane.“ Oznámila hlava rodiny důrazně a tím byla diskuze uzavřená. No, co se dá dělat, tak tedy dámská jízda. Patrik by stejně šel s tátou do hospody, tak bych seděla doma. Takhle ve finále ještě budeme doma dřív, než oni. A navíc, v pátek kromě piva obvykle lítají Bechery a to se jim to vůbec protáhne. Patrik je v místní zaplivané hospůdce, kde se zastavil čas už zcela jako doma. S polovinou lidí si tyká, zorientoval se i v místních poměrech, kdo s kým mluví a kdo koho nemůže ani vystát a proč. Dokonce začal projevovat zájem o volby, a že by třeba mohl kandidovat. Jednoduše s ním nemůže nastat situace, kdy bych mohla odpovědně prohlásit, že už mě nic nemůže překvapit. Překvapená jsem stále, ale zatím především v dobrém.

Mám ráda příležitost, pro kterou se můžu vyšňořit a obléknout se trošku výrazněji než jindy. Jsem sice kalhotový typ, protože jsem přesvědčená, že nohy nemám ani hezký a ani rovný, ale i tak dávám ráda na odiv svoji ženskost. Díky Patrikovi sice už nepěstuju dlouhé nehty a krotím se v doplňcích i make-upu, když to nemá rád, ale i v decentnosti se dá vyřádit. Zlatohnědé koženkové sáčko, které jsem si koupila na svatbu sestřenice, vida, zase tu máme příležitost kam ho vzít. K tomu se hodí tmavě hnědé kalhoty odstín karamel, stejně barevná saténová halenka s větším výstřihem a zlaté lodičky. Mám k nim i psaníčko, no je to super. Zlaté náušnice, prstýnky a řetízky. Škoda, že jsem stále nenašla své srdíčko od táty, ale to je stejně bílé zlato, to by k tomu nešlo.   „Mami, jsi hotová?“ Volám z chodby a máma mi odpovídá jako vždy, že už jde.  Patrik na dvoře myje auto, loučíme se. Slíbuju, že pošlu mms a budeme spěchat domů. „Bez pusy tě nepustím. Pojď ke mně.“ Objímá mě silně a líbá na ucho i na krk. „Zamažeš mě.“ „Večer ti to pořádně nandám, připrav se. Jsem pěkně nadrženej. Dnes jsem byl naposledy v práci, stěhuju se, to se musí zapít. Dnes to bude velký.“ „Dobře. Počkej, máma už jde.“ „Teda paní Dvořáková, vám to sluší. To nevím, jestli můžete jet bez ochranky, to abych jel s vámi.“ „My si poradíme, svaly si připravte spíš vy, jdete večer s manželem do hospody, chystají se volby, atmosféra vře, aby se něco nesemlelo, znáte vesnici.“

Národní divadlo jsem navštívila poprvé.  Zaparkovaly jsme a po kratší procházce po okolí mě máma zviklala, když začala pochybovat, ve které budově že se to hraje. „Alice, není to představení na Nové Scéně?“ „Aha, já nevím, tamhle jsou informace, tak se půjdeme zeptat.“ Vstupujeme do informačního koutku a nějaký mladík v obleku hned zdraví a ptá se, jak nám může být nápomocen.  „Dobrý den, máme vstupenky na Sluhu dvou pánů, to se hraje prosím vás v tom starým baráku?“  Mladík málem omdlí a vyjeveně odpovídá, že ano. Vycházíme ven. Okamžitě propadáme v totální záchvat smíchu. „Ty jsi tomu dala, to ses nemohla zeptat trošku kultivovaněji, on nepochopil, že se ptáš na starou scénu.“ „Mně to vůbec nedošlo.“ A směju se dál. „Teď vypadáme jako totální vidláci, kteří dehonestovali zlatou kapličku národa a označili ji za barabiznu.“ Sebekriticky přiznávám. No stalo se, někdy se to jednoduše nepovede. Ach jo, Alice, víc přemýšlet, než začneš mluvit by to chtělo. S tím mám problém od jakživa, bohužel.  První co mě v Našem českém divadelním svatostánku zarazilo, bylo to samé, co v souvislosti s čůrajícím panáčkem v Bruselu. Bylo to tak malé. Skutečně, představovala jsem si ho ve svých představách mnohem větší. Měly jsme místa na balkonu, a hodně vysoko. Nebylo tu skoro žádné zábradlí, jen velmi nízké a připadala jsem si, že každou chvíli sletím. Myslela jsem si, že mi výšky nevadí, když jsem osm let bydlela v devátém patře paneláku na sídlišti, ale evidentně jsou výšky a výšky. Máma, ta se odmítala vůbec pohnout, natož naklonit, aby viděla na jeviště.  Vypravily jsme se tedy na divadelní představení víceméně pro poslech. A to sehnat vstupenky byl skoro stejný zázrak, jako dostat se na nějakou hru od Cimrmanů. No to až budu někomu vyprávět. Dalším negativem této opěvované podívané bylo to, že někteří diváci to evidentně znali i pozpátku a smáli se předem nebo říkali repliky dřív, než herci. Chvíli nám to nevadilo, ale v druhé polovině už jsme z toho šílely. Takže výlet do divadla se tak úplně nezdařil. Zlatý Klicperák i se svérázným Drábkem u nás v Hradci. Sice občas hodně nepochopitelné pojetí her, ale zase ne tak komerční. Těším se domů.

Představení končí, jdeme k autu a volám rychle Patrikovi, co říkal na mé mms přímo z Národního. „Ať už jsi doma, mám překvapení. S tátou jsme si dali pár kapek Becherovky a výborně pokecali. Budeš se mi klanět až do rána.“ „Řekni to teď, víš, že překvapení mě ničí, nevydržím to těch sto kiláků až domů.“ Snažím se co nejsmyslnějším hlasem z Patrika avizované překvapení vymámit. „Domluvil jsem ti s tátou, že ti doplatí úvěr na auto. Řekl jsem mu, že jako doktorandka nemáš skoro žádný prachy, a kdybys nepsala články, nemáš nic. To se nemůžeme vzít ještě fůru let, protože to neutáhneme. Na to slyšel a prý ti to dá. Jsem dobrej, co? No, co říkáš, jak jsem to zařídil?“ „Páťo, já ale od táty nic nechci, já jsem hrdá na to, že jsem samostatná. Dost na tom, že u nich teď dočasně bydlím.“ „Hele, fotr ty prachy má, tak nebuď blbá a ber ne.“ „Víš co, zatím nic nedělej, pořešíme to doma. Už vyjíždíme z Prahy, když nebude provoz, jsme doma za hodinku.“ Vzít? Slyšela jsem dobře? On si mě plánuje vzít?

Vjíždíme s autem do dvora a už odsud slyším hraní na harmoniku, bubnování a veselý hlahol, který se sem nese z nitra domu. Tak tomu říkám večírek. Táta, značně rozjařený hlasitě prozpěvuje, Patrik do toho bubnuje a sem tam si taky zanotuje, protože evidentně nezná slova. „Á, kdopak se nám to vrátil? Copak, už vás to u komediantů přestalo bavit a zatoužily jsme po kvalitním umění?“ Klasické tátovy dvojsmysly, které je nejlepší nechat bez komentáře. Patrik hned vstává, jde ke mně a vede mě do ložnice. „Tak co, jakej jsem? Sahá mi na zadek a ještě za chůze svléká sako. „Přemýšlela jsem cestou, jsem ráda, pomůže mi to.“ „Pomůže nám to Alunko moje, nám. Dělám to pro nás. Pro naši společnou budoucnost. A pro naše dítě, které si uděláme právě teď.“ Zírám a nadechuju se, abych začala s argumenty. Patrik mi nedá šanci. Už jsem svlečená, hodí mě na postel, stáhne si kalhoty a bez jakékoliv předehry se vrhá na věc. Má hlava je jako zavirovaný počítač, který ne a ne načíst okna. Dělá si srandu, doufám. Je opilý? Co blázní? Patrik stále mluví, nepřestává a já nestíhám sledovat, co mi říká, zvažovat pro a proti, nebo nějak odporovat. Jsem zcela odevzdaná a ochromená, jako kdybych padala do propasti.Všude kolem mě vyčnívají větve, kterých se dá chytit, ale já to nedokážu. „Musí se narodit kluk a bude se jmenovat Patrik jako já. Já s tebou dítě chci, bude to z čistý lásky, tak jak to má bejt, já po tom moc toužím.“

Hotovo. Tak z tohohle milování nemám vůbec nic. Jsem dva měsíce po miniinterupci a Patrika znám necelé čtyři týdny. Měsíc a už děláme dítě? A já jsem ho nechala. Vůbec nevím jak se cítit. Nevím. Seběhlo se to tak rychle. „Patriku, co to bylo? Ty jsi jako vážně dovnitř jo?“ Sedím ještě nahá na posteli, zatímco on si už natáhl kalhoty, zvedá ze země prázdný půllitr a jde zpět do kuchyně. „Jasný, klid, to byla jen taková hra, já nemůžu mít děti, říkal jsem ti to. Buď klidná, naprosto klidná.“ To se mu řekne, hra, stejně nejsem, jak bych jen mohla.

Je pondělí, začátek nového týdne a já jsem v práci. Piju pomerančový džus a nemůžu se absolutně soustředit na nic jiného, než na to, že možná čekám Patrikovo dítě. Pročítám jeden článek za druhým a pídím se po všem, co se týče detekování raného stádia těhotenství. Tohle jsou muka, nejdříve desátý den může ten nejcitlivější test zachytit rostoucí hladinu HCG, hormonu, který se začíná tvořit v těle při uhnízďování oplozeného vajíčka v děloze. Desátý den? To nevydržím. Já, která musím mít všechno hned, to je vysloveně mučení vydržet ještě týden. Třeba plaším zbytečně a opravdu je Patrik neplodný, jak se obává. Nakoupím si testy a budu je zkoušet. Dnes ale ještě opravdu ne, to bych byla blázen. V pátek jsem byla tři dny před ovulací, to by byla s největší pravděpodobností holka. Alice, brzdi, nejdřív za týden zkusíš test a uvidíš. Odpoledne se vydávám do lékárny a kupuji hned pět různých typů a značek. Samozřejmě mi to nedá a jeden hned na záchodě v supermarketu zkouším. Prohlížím pod různými úhly a nic. Žádná druhá čárka. Magoříš. Opravdu ten týden musíš počkat. A hele, volá Patrik. Nic mu neřeknu, tohle jsou ryze ženské záležitosti. Nevyjde to a zbytečně budu plašit ještě jeho. „Alí, jsem v Hradci, v kolik přijedeš z práce?“ „Už jsem taky ve městě, v Hyper Tescu, přijeď sem, dáme si něco k jídlu.“ „Jedu, počkej u vchodu.“

V Tescu jdeme do restaurace, spíš takový lepší bufáč, kde je pultový prodej hotovek. Patrik sebevědomě vykračuje, a když na nás přijde řada, hned začíná laškovat s prodavačkami. Hází vtípky a švitoří a obě ženské ve středním věku se usmívají od ucha k uchu. „To musíš umět.“ Šeptá mi a dodává: „Trošku je oblbneš a hned máš porci toho nejlepšího masa s knedlíkem navíc.“ „Aha, tak tohle já neumím.“ Uznávám, že na této taktice něco je, Patrik se prostě vyzná, to se mu nedá upřít. Sedáme si do rohu restaurace. Já mám špíz se zeleninou a on výpečky se šesti. Během jídla mu dvakrát zvoní telefon, potřetí to zvedá a začíná jeho typický pracovní hovor, kterých má denně tolik, že už to nepočítám. Často to zdržuje, ale nevadí mi to. Jsem ráda, že má kontakty a lidi se na něho obrací. To je pro podnikání základ. Pozoruju ho, má vážně ty nejkrásnější oči, které jsem kdy viděla. Tak zvláštně modré. Úplně černé řasy a tmavé vlasy. Když si je nageluje, vypadají ještě tmavší. Je sexy. Kdyby naše holčička byla po něm, byla bych šťastná. Holčičky jsou většinou po tatíncích a ta naše by byla krásná. Krásný holky to mají v životě jednodušší, o tom není pochyb.

Když domluví, já už mám jídlo snědené. Dojídá to své už skoro studené. „Alí, vidíš, že mně se ten telefon netrhne, já provolám měsíčně tisíce. Ty máš paušál nebo dobíjíš kredit?“ „Paušál.“ „To je pecka no, to bych potřeboval, já bych tolik ušetřil. To vyhazuju peníze vyloženě do kanálu.“ „A proč ho nemáš?“ „To je dlouhá historie, nedají mi ho. Mám tam nějaký restík z minulosti a mám prostě smůlu. Jsou v tomhle drsný.“ „Aha, tak můžu rozšířit ten svůj a zařídit druhé číslo.“ „Lásko, ty jsi úžasná, to bys pro mě opravdu udělala? Já bych si to samozřejmě platil do poslední koruny.“ „No to doufám, protože už sama mám celkem vysoký účet.“ „A koukej, to k tomu dají nový mobil, ne?“ „Nevím, asi jo. Ale ne zadarmo.“ „No ale na splátky by to mohlo jít, ne?“ „Já jsem u nich spoustu let, mám nejvyšší tarif a nikdy jsem nezaplatila pozdě, mohli by to rozpočítat do měsíčních plateb i bez vstupního poplatku, to asi nebude problém.“ „Ty jsi prostě jedinečná, poklad, to bude skvělý, já ti ušetřil peníze, když jsem ti domluvil s tátou ten úvěr, tohle nám ušetří zase. Telefon je můj pracovní nástroj. Vždyť vidíš, že bez něj nemůžu existovat. Vydělávám převážně telefonováním.“ „No jo, tak dojez a sjedeme tam.“ Nejsem z toho nadšená, ale chápu, že teď už musím myslet na budoucnost. Patrikovi peníze a mé peníze budou brzy možná naše společné rodinné peníze a šetřit potřebujeme. Zvlášť teď, když Patrik ještě nemá novou práci.