Novela na pokračování - díl 6. (6/11)

Příběh o lásce, růžových brýlích, naivních snech, ale taky o lžích, podvádění, domácím násilí a o čirém zoufalství.

Martina nikdy nejezdí přesně, to je celá ona. Já jsem nemocná se svojí dochvilností, a proto na ni celý život jen a jen čekám. Nedá mi to ale, já neumím přijít pozdě. Přesně v pět mám hotovo, naservírováno a vyhlížím návštěvu. Je tu Patrik, vidím ho, jak parkuje na dvoře a už z dálky rozeznávám výraz jeho obličeje, který není moc přívětivý. „Copak je?“ „Nějakej zmrd mi výlítnul ze zatáčky do protisměru a málem jsem si odřel auto. Rozkopal bych mu tu jeho popelnici, šmejd, dnes dají papíry každýmu.“ „To mě mrzí, ale nic se nestalo, ne? Tak pojď domů, Marťa tu ještě není.“ „A to je co za kamarádku jako?“ „Je to kočka, a je skvělá, mám ji moc ráda, uvidíš.“ „No snad se moc nezdrží, mám spoustu práce, chci vypulírovat auto.“ Proč to své BMW pořád tak leští? Už i rodiče si toho všimli, že to nějak přehání. Každou volnou chvilku je venku, běhá s wapkou, žongluje s různými přípravky, leští kapotu jelenicí a vůbec to vozidlo šúruje  do bezvědomí. Ujetý, ale zároveň roztomilý. Já jsem taky pro pořádek. Často uklízím jen pro zábavu. Odreaguju se tak a vždycky říkám, že domácími pracemi si nastoluji harmonii v duši. Co by on nemohl dělat to samé, jen s autem. Naopak, máme společnou úchylku. Neškodnou úchylku. Nic co by mi vadilo. Zvonek.

„Ahój. Pojďte dál.“ Vyrážím z domu k brance přivítat vzácnou návštěvu. Martina otevírá zadní dveře Davidova S-Maxe a vypouští kluky. „Hele to je pohoda ta vesnice, ve městě mám nervy na dranc, aby mi je něco nepřejelo. To je mžik a jsou v trapu.“ Max i Oliver jsou upatlaní od čokolády. „Kluci vy vypadáte, to je bordel v tom autě, no to ať si uklidí tatínek, když vám ty sladkosti na cestu dal.“ „Marťo, to neřeš, doma je očistíme. Tak šup dovnitř,  je zima a bude pršet.“

Martina i kluci se zouvají v předsíni a berou si přezůvky pro návštěvy.  Max je má na noze asi deset vteřin, než ho napadne je sundat a začít s nimi házet po Oliverovi. „Teto, můžeme se tu rozhlídnout?“ „Nic, u mě budete a poslouchat.“ Okřikuje je Martina. „Jen je klidně nech, alespoň pokecáme.“ „No jak myslíš, ale až něco rozflákají, tak se nediv.“ „On se jich doufám ujme Patrik.“ „No jo vlastně, kde ho máš, toho svého samečka?“ „Psst, přijel z práce před chvílí, je v koupelně.“

Usazujeme se v jídelně. Vařím kávu a kluci vypráví jeden přes druhého zážitky ze školy, dnes tam prý měli představení s kouzelníkem. Netrvá to ani pár minut a Patrik vychází. Má jen úzký ručník kolem pasu, jinak je nahý. On se prostě nestydí, to už dávno vím. Hned se představuje pro něj typickým estrádním způsobem, který svojí poutavostí nemá obdoby. Když se konečně oblékne, a přestane mě tak stresovat svojí nahotou, spořádá dřevorubeckou porci svíčkové se třemi chlebíčky navrch. Má dobrou náladu, laškovně pomrkává na Martinu a mě těší, že si jsou sympatičtí. Po mé, “vymazlené baště“, jak večeři sám Patrik nazval, se začne věnovat klukům. Předvedl všem, že děti ho skutečně žerou, a to doslova na lusknutí prstu. Vymýšlí takové bejkárny, že si je okamžitě omotá, mají záchvaty smíchu a jsou víc než rozdováděné. Tak on má děti vážně rád, to nebyla jen fráze. To mě moc těší. Nejspíš by byl skvělý táta, říkám si v duchu a se zaujetím ho sleduju. „Alí, smráďata jsou zabavený, dáme cígo?“ „Neměla bych, před Patrikem nekouřím a celkově se snažím přestat.“ „Jé, tak jednu se mnou, výjimečně. Ani si toho nevšimne.“ „Prima, jdeme na terasu.“

Já a Marťa jsme právě v nejlepší zábavě, když se otevřou dveře. Patrik. Okamžitě se mu rozesmátý výraz změní v pohled vraha. „Ty tu hulíš, to si snad děláš prdel, ne? V ponožkách vyrazí z domu a začne nepříčetně pobíhat po zahradě. „To znám tyhle ty slepičí moudra u cigárka. To je hnus kouřit, hnus, stokrát hnus. Ať si kamarádka klidně vypaluje zobák, ale ty se na to vyser. Říkám ti Aluno, ty se na to vysereš, nebo se neznám. Hlasitost nabírá na síle, řve tak moc, že to musí slyšet polovina vesnice. Co to zase předvádí? Takový amok bez příčiny. Lítá po zahradě a kope do všeho, co se mu namane. Máminu konvičku na zalévání muškátů rozšlapal a zdemolovanou hodil přes plot k sousedům.  „Martina nevěřícně zírá, jako kdyby na zahradě právě přistálo UFO a evidentně jí je situace velice nepříjemná. Típá cigaretu a po špičkách odchází zpět dovnitř. „Jdu za dětma, to je síla tohle teda.“ Špitne a zavírá za sebou dveře od domu. Já tu stojím dál, už zase zmatená, zaskočená a myšlenky v hlavě mi lítají jedna přes druhou. Dobře, dělat scény mezi čtyřma očima, pohádat se, to se stává i v lepších rodinách, ale dělat scény na veřejnosti? Před lidmi? To je vyšší level a to nepobírám. Strašně se na něj zlobím, ale chuť zachránit situaci je silnější. Jdu rychle za ním, hladím ho po zádech a snažím se ho obejmout a uchlácholit. Naprosto zbytečná scéna obřích rozměrů kvůli úplně blbině. To se neumí ovládat? Je temperamentní a bezprostřední, tohle k tomu pravděpodobně neodmyslitelně patří. Ambivalence emocí jako na horské dráze. Jekyll je dokonalý, ale s Hydem se to nedá vydržet. První dojem u Martiny rozhodně podělal, svůj předchozí grandiózní nástup zcela zazdil a pohřbil stovky metrů pod černou zem.

Uklidnit se mi ho nepodařilo, jen odvézt zpět do domu a říct mu, aby na mě počkal v ložnici. Rychle jsem se rozloučila s přepadlou Martinou a asi stokrát se jí omluvila za ten trapas, který se určitě vysvětlí a hlavně, už se nikdy nebude opakovat. Martina se měla sama k odchodu, děti samozřejmě obstojně protestovaly, ale nakonec všichni nastoupili do auta před domem. Doběhla jsem ještě pro tác se zbylými chlebíčky, jako poděkování za návštěvu. Martina si je vzala a se slovy: „Nezlob se, ale to je něco mezi nebem a zemí. Pro mě skončil. Tohle si nezasloužíš.“, odjela. Jsem smutná.

Patrik leží v ložnici na posteli a sleduje na notebooku Doktora z Vejminku. Poznám to podle ústřední melodie, písničky Když jdou na mužskýho léta, co jí zpívá Matuška. Stoletý český seriál, kde ani hvězdné herecké obsazení nepřebilo chmurnou totalitní atmosféru. Pro mě je to děsná nuda. On to hltá a neustále komentuje nějakými historickými údaji, které se k seriálu pojí. Mám dojem, že ta slabá čtvrthodinka, co jsem byla vyprovodit Martinu, ho zcela změnila. Je v pohodě. Když jsem vstoupila dovnitř, ani nezvedl hlavu, jen ukázal prstem na komínek pečlivě vyžehleného prádla, které leží na druhé straně postele. „Za tohle bych tě miloval, za tohle jo, ale za to, co jsi předvedla venku s tou zmalovanou kurvou, za to ne, za to prostě nikdy.“ „A co jsem předvedla?“ „Já to znám, co umí kamarádky. Chlap se jí znelíbí a dokáže dva rozeštvat. To už jsem zažil a znovu zažívat nehodlám. Hezky cigaretka a už to jede, už se chlap pomlouvá.“ „Než ses znemožnil tou scénou, tak ses Martině líbil.“ „Já se nepotřebuju líbit nějaký Martině, to je normální štětka, to nevidíš? Takhle rozšířený póry a vrásky v obličeji mají holky, co střídají chlapy a ládují se hormonální antikoncepcí. To mám vypozorovaný. Ta je prolezlá vším možným, já bych na ní nešáhl, fuj. To máš dobrý kamarádky teda.“ Tak tohle je neskutečný, jemu asi není nikdo z mého okolí dost dobrý, jinak to nevidím. Martinu bych bránila, ale další hádku nezvládnu. Jsem příliš vyčerpaná a chci klid. Klid a svého přítulného miláčka. Zdržím se proto komentáře, lehám si k němu a šeptám. „Děti byly ale super, ne?“ „Lumpíci, to jó, jsou skvělý. Já vždycky chtěl mít dítě co nejdřív, ale nevyšlo to. Nemůžu mít děti. V minulosti jsem se nechal testovat a je mizivá šance, že budu mít někdy vlastní děti.“ Aha, chudáček Patrik, to musí být rána takové zjištění. „To mě moc mrzí. Víš, já v tomhle směru taky nemám úplně dobrý zážitky. Nechtěla jsem o tom mluvit, není to nic, čím by se dalo chlubit. Byla jsem na miniinterrupci před dvěma měsíci, proto teď ještě neberu prášky. Čekám, až se vše srovná a plně obnoví.“ „Houby, jak to?“„Stalo se, nejsem na to pyšná a vím, že se určitého pocitu viny už asi nikdy nezbavím, ale přišlo nám to jako nejlepší řešení. S tím klukem jsme neplánovali společnou budoucnost, znali jsme se chvíli, on dítě nechtěl, a já jsem si neuměla představit zůstat sama, svobodná matka, to mě příšerně vyděsilo, tak jsme se na tomhle řešení domluvili. Hned po zákroku jsme se rozešli.“ Mlčím a dívám se na Patrika, co on na to. Možná jsem mu to neměla říkat, ale nechci mít před ním tajemství. Kupodivu se tváří neutrálně. „To je škoda, já bych si miminko moc přál, je to můj sen, ale bohužel mi to nebude asi nikdy dopřáno.“ Říká sklesle a líbá mě do vlasů. Chvíli mlčíme a jen tak ležíme. „Víš Alí, kdyby nám to vyšlo, a kdyby se stal zázrak, a čekala bys moje dítě, já bych tě nikdy nenutil jít na potrat. Vzal bych si tě a staral bych se o vás, jak bych jen dokázal.“ Neodpovídám, zavírám oči a nechávám se unášet tou představou, která se mi zdá báječná, snová, prostě to nejvíc, co bych si jen mohla přát. Většina mých kamarádek, známých, všichni už svatbu měli, já ne. Mnozí z nich už mají děti, já ne. Taky bych to chtěla, to je jasná věc. Navíc vdávat se z pravé lásky, která podlamuje kolena, o tom sní každá. Nemyslím z rozumu, nebo z povinnosti, nebo že už je na to věk. Jenže ruku na srdce, kterou to skutečně potkalo? Moc jich nebude. Proto celé estrogenové generace bulí u romantických filmů v televizi a filmový průmysl si mastí kapsy. Nemůžu uvěřit, že já bych byla tou vyvolenou. Jsem tak šťastná, až mě to děsí. To nebude jen tak, někde musí být ten zakopanej pes. Co když ale není? Neměla bych být paranoidní a užívat si to plnými doušky. Všechno nemusí mít háček.

Je ráno, konec března, ale venku se zdá být teplo. Počasí letos pořádně vtipkuje, před týdnem sněhová kalamita, dnes je ve vzduchu cítit jaro. Tohle období je fajn. Osobně víc tíhnu k babímu létu. To už Slunce nepálí, jen hřeje a opírá se do zbarvujících se listů stromů. Svět je plný vesele hravých tónů a má nespočet různých vůní. Je to čas pohody, relaxace a rozjímání, ale ne tak unuděný a líný jako léto. Má své tempo. Skoro to vypadá, jako že lidé cítí blížící se konec teplých dnů a heroicky se snaží vytěžit z pobytu venku co nejvíc. Líbí se mi ta atmosféra prosycená zvláštním nasazením. Moc si to každý rok užívám. Jaro je jiné. Jaro je jako začátek vztahu. Syrové, nepředvídatelné a plné očekávání. Chvíli to trvá, než se vše zazelená a rozkvete. Zdá se, že náš vztah s Patrikem to své pomyslné jaro bere pěkně hopem. Vůbec mi to nevadí, naopak. Tak to podle mě je, když člověk najde osudového partnera, nepotřebuje měsíce či roky, aby si byl jistý. A já se dnes ráno rozhodla, když jsem tak pozorovala, jak spí, že se tomu nebudu bránit. Dnes mu navrhnu, aby se k nám nastěhoval, a zkusím s ním probrat, jestli by si nechtěl najít práci v Hradci. Dojíždění  přes dvě stě km denně je masakr a je mi ho líto. Ještě, že má tolik hodin přesčasů v záloze, může si pospat a není to zase takové mučení. Stejně se to řešit musí, je nejvyšší čas.

Už ale dost rozjímání, rychle notebook, ještě řetízek a mažu do práce. Svůj notebook vidím u Patrikovy strany postele, leží na zemi a na něm je postavená sklenice s džusem. Ježíš, to je taky nápad. Ještě, že se to nevylilo. Tyrkysový Sony Vaio, koupila jsem si ho v New Yorku, o ten bych nerada přišla. Navíc v něm mám veškeré podklady k disertaci, nezálohované. To budu muset co nejdřív někam uložit, pro jistotu. Ztratit tahle data, tak je několikaletá práce v čoudu a já si to můžu jít hodit. Alice, klid. Nic se nestalo. Zálohy uděláš a notebook je celý. Fajn, řetízek ještě, ten je kde? To je zase ráno. Kde mám svůj oblíbený řetízek z bílého zlata s přívěskem ve tvaru srdce posetý  zirkony, který jsem dostala od táty ke třicetinám? Na nočním stolku není. Možná jsme ho v noci omylem shodili, když jsme se oddávali vášnivému dovádění. Ani bych se nedivila. Červenám se, jen na to pomyslím. Teď nebudu svítit, abych Patrika nebudila. Najdu ho později. Uvážu si na krk hedvábný šátek, taky pěkný doplněk k úpletovým modrým šatům. Dobrý, může být, kabát, kozačky a mizím. 

Celé dopoledne mi chodí zamilované sms a Patrik mi dokonce třikrát volal. Poprvé mi líčil, jak pomohl nějakému pánovi u silnice s nestartujícím autem, podruhé řešil, co si uvaříme k večeři a potřetí mi nabízel, že může sehnat levnější benzin, jestli nemám zájem. „Alí, prdelko, normálně mi budeš líbat ruce, mám možnost sehnat benzin za 25 Kč za litr, známý nabízí. Ta tvá Suzuki žere jako mlejn, to bys ušetřila pěkný peníze. Rozmysli se ale rychle, nebo to bude pryč.“ „Já nevím, co to je za benzin, není to nějaká krádež? A nepoškodí mi to auto?“ „Normální benzin, neptal jsem se, berou si to tu v práci všichni. Myslel jsem hned na tebe, takže rychle, chceš nebo ne?“ „Tak jo, jasně, že chci. Tak mi vezmi 100l. Máš to do čeho dát?“ „Jo, mám. Bude to tady na firmě v sudu a budu ti to vozit po 25l kanystrech. To bude ideální.“ „Dobře, díky moc. Peníze chceš hned?“ „No jasně, to musím dát hned.“ „Tak večer ti je dám. Nezlob se, musím jít už konečně pracovat, jsem ráda, že mi tak často voláš, ale nemůžu tu pořád telefonovat. To vážně nejde. Zatím ahoj.“

Večer přijel Patrik a přivezl první kanystr s benzinem, který mi nalil do auta. Taky cestou nakoupil a ochotně se pustil do vaření večeře. Obaluje vepřové řízky a dělá bramborový salát. Obdivuju, že se mu chce, ale nebráním se. Vaří dobře, hraje si s tím celé hodiny a jeho kuchyně mi chutná. Hlavně si přitom připadám tak zvláštně hezky, jako kdybychom spolu žili roky. Jsme jako staří manželé. Vyvařujeme si, povídáme. Žádná světová show se nekoná a já se cítím naplněná. To je opravdová láska. „Alí, máš pro mě ty peníze?“ „Mám, tady.“ „Díky, je to super klika, že jsem se k tomu dostal, to můžeme hned jet někam na výlet. Úspora víc jak deset korun na litru, to je paráda. To je co? To jsem poklad, viď?“ „Jo, jsem ráda, jsi šikovnej.“ Přistihuju se, že to neříkám moc nadšeně, ale Patrik si toho naštěstí nevšiml. Trochu z toho vnitřně cítím nějaký nekalý kšeftíky, ale snažím se na to nemyslet. To by nikdo neodmítl, takže Alice, žádné výčitky.

Večer jsme si rozdělali společně láhev Pálavy. Archívek, který jsem si přivezla přímo ze sklípku na Moravě. Chci probrat to Patrikovo stěhování a změnu práce. Bylo zřejmé, že na tohle téma už trochu čekal, protože to dojíždění ho hodně vyčerpávalo. Tomu se vůbec nedivím, to by drtilo naprosto každého. Naštěstí se ukázalo, že Patrik může odejít z práce hned, protože je zaměstnaný na dohodu o provedení práce, to je pozitivní. Je opravdu šikovný, co se týče aut a vůbec o něj v této branži nemám strach. S jeho osobností a vědomostmi o náhradních dílech po něm každý zaměstnavatel skočí. On o tom ví úplně všechno. Vždyť v Hradci je autorizovaný BMW autosalon i servis, může dělat tam. Může i podnikat. Úplně to vidím, udělám mu webky, zařídí si živnosťák a bude poskytovat poradenství v souvislosti s nákupem a prodejem ojetých vozů. Každou chvíli někde jede někomu radit, procházky po autobazarech nebo projíždění různých inzertních serverů, to je jeho největší hobby, teda po mytí svého auta, takže nic co by nebylo reálný. Představuji mu svoji vizi a Patrik na vše nadšeně kýve. Výborně, to jde hladce, se vším souhlasí a můj nápad s podnikáním vítá. Hned zítra mu sestavím CV a začnu mu hledat práci. Pronájem bytu vypoví, potom ho postupně vystěhujeme a převezeme věci k nám. Všechno jde, když se chce. To je prima. Mám ráda akční povahy, žádné dlouhé zvažování pro a proti. Spontánně a impulzivně rozhodovat, to je moje. Tak se mi to líbí. On má stejný životní drive jako já, jsme skvělý tým.