Novela na pokračování - díl 5. (5/11)

Příběh o lásce, růžových brýlích, naivních snech, ale taky o lžích, podvádění, domácím násilí a o čirém zoufalství.

Vybíhám ven, obcházím hotel a sedám si na lavičku. Snažím se dýchat zhluboka a rozmyslet si, co budu dělat. Zvoní telefon. Na displeji se objeví „Miláček“. Houby miláček. To okamžitě musím přepsat na „kretén“. Nezvednu to. Nemůžu. Hned vzápětí zvoní mobil znovu. Dobře, vyslechnu ho, ale potom okamžitě někomu volám, aby pro mě dojel. „Co je?“ „Lásko, pojď zpátky, už je všechno dobrý. Chci ti něco důležitýho říct a mám pro tebe překvapení. Pojď za mnou. Všechno bude dobrý. Víš, já se někdy trochu rozčílím, ale hned mě to přejde, nemyslím to zle. Uděláme si krásný večer. Jen ty a já. Vezmeš si ty hezký černý šaty, co sis koupila v Praze, dáme dlabanec a popijeme, bude to fajn, uvidíš.“ „Nejdu. To bylo strašný. Bála jsem se. Jedu domů.“ „Kam chceš jet a proč? Je mi to hrozně líto, úplně mi to trhá srdce. Kdybys věděla, jak jsem z toho nešťastnej, vynahradím ti to, slibuju. Mám tě moc rád. Už se to nikdy nestane. Prosím pojď za mnou. Víš, že tady mají srandovní středověký nápisy, to musíš vidět. Prosím, tak pojď.“ Ono mu je to fakt líto. Má mě rád. Mrzí ho to. Dám mu ještě šanci. Vždyť za to možná můžu já. Snažil se tolik a já na něj spustila. Je to moje vina. Chci s ním být a užít si to tu. Je vlastně šikovnej, když to tak vezmu.  Je to dobrodružství, jak to vymyslel a zařídil. Nemusím žít stále jako podle pravítka. Vlastně, kterej z  těch ostatních kluků ze seznamky by tohle dokázal, určitě žádnej. On je jako růže mezi trním. Úplný zázrak. Nebydlí u maminky, pracuje, je schopný a postará se. Líbí se mým rodičům, táta by mi hned vpálil, že je to blbec, tak můžu být klidná. Navíc dnes by to mohlo být ještě mnohem krásnější, když se budeme usmiřovat. Jdu za ním, hned.

Je středa ráno, venku padá mokrý sníh, který ihned po dopadu na zem taje. Asi poslední záchvěvy zimy v Čechách, když je skoro polovina března. Říkám si a snídám bílý jogurt, do kterého jsem si nalámala cereální sušenky. Netrpělivě přepínám všechny možné televizní kanály. Snažím se dopídit co nejaktuálnější předpovědi počasí v Rakousku. Všude nacházím ty stejné informace. Husté sněžení, hotová kalamita a tvoří se kolony na hlavních tazích. Už za pár hodin mám vyrazit se svojí kamarádkou Zlatou a jejími dvěma kolegy z nemocnice lyžovat. Prodloužený víkend v Alpách, který jsme plánovali týdny dopředu. Vždycky jsem měla moc ráda hory a lyžování na ledovci patří mezi mé nejoblíbenější fyzické aktivity. Respektive jedna z mála mých aktivit, která vůbec souvisí s pohybem. Je to tak, jsem většinu roku sportovní lemra, ale no co. Do zahraničí za sněhem jezdím každou zimu a nejraději do Francie. Letos jsem žádný zájezd nestihla a tak jsem se s kamarádkou, vdanou lékařkou a vášnivou lyžařkou od dětství, domluvila, že vyrazíme alespoň na pár dní autem do nejbližšího Rakouska. Zlata je drobná brunetka, kterou znám od střední. Je celkem akční a tak nám operativně domluvila i spolucestující, manžele Nováčkovi, kteří se k nám přidají. Sice sjezdovky miluju, ale Patrika teď zřejmě o něco víc, proto musím přiznat, že mám z té hojné sněhové nadílky nefalšovanou radost. Kéž by sněžilo tak, že by byly cesty neprůjezdný a ostatní se to rozhodli odvolat. Nemusela bych na tři dny odjet a být bez Patrika. To nevydržím. On z toho taky nebyl nadšený, že budu pryč. Jsme spolu pomalu tři týdny skoro každý den a teď mám být bez něj. Od té scény v Dětenicích minulý víkend se chová tak pěkně. Úplně si to vyžehlil. Cítím se s ním jako v pohádce. Táta je z něj úplně nadšený. Dokonce nepřímo naznačil, že by někoho jako je on potřeboval ve firmě. No to by bylo dokonalý, kdyby tam Patrik mohl časem pracovat.

Zlata volá: „Ahoj Alí, tak jak to vidíš? Mluvila jsem teď s Luckou a ona i Radim chtějí určitě jet. Jediný prodloužený víkend, kdy nikdo z nás neslouží. Myslíš, že to dáme?“ Svádím vnitřní boj, nejraději by to začala dramatizovat, jak je to celý nebezpečný a vymýšlet kdo ví jaké záludnosti, které by Zlatu a spol. mohli odradit, ale není to můj styl. „Tak sněží hodně, ale když už jsme domluvený a sbalený, tak vyrazíme. Radim teda bere auto? A budou nás čekat ve Svitavách v jednu, platí to?“ „Jo, jo, vyzvedni mě v jedenáct. Těším se.“ „Fajn, užijeme si to, zatím pa.“ Dilema je vyřešený, jedeme. Napíšu Patrikovi sms, že Alpy platí a že se uvidíme až v neděli. Snad to uteče. Mně se bude táák stýskat. Ach jo.

Lucka a Radim, se kterými jsem se viděla poprvé, byli milí. Celou cestu se se Zlatou baví o práci, ale mně to je jedno. Mám myšlenky úplně jinde. Listuju časopisem a stále sleduju telefon, jestli mi Patrik nepíše. Nováčkovi znám z vyprávění a konkrétně na Radima jsem byla hodně zvědavá. Zlata ho líčila jako největšího borce z celého ARA, kterému ženy padají k nohám. Nepřekvapuje mě, že já teda žádného borce nevidím, už od gymplu máme my dvě zcela odlišný vkus na muže. Radim, je sice vyšší, ale hubený, nevýrazný chlapík, který mluví tiše, pro kterého je stále něco problém, který jede úzkostlivě podle předpisů a hlavně na spotřebu. To pro mě vážně sexy není. Neustále polyká různé léky na bolest, samozřejmě sedává stylem noha přes nohu, jak jsem si všimla, a Bože chraň, má z domu nadělané svačiny. Zlatko, kde je ten úžasnej kolega, po kterém všechny baby široko daleko jedou? Tak to ne, zlatej Patrik, ten je úplně jinej. Jinej a lepší. Nejlepší a můj. Škoda, že nelyžuje, velká škoda.

Cesta uběhla rychle a už večer jsme byli ubytováni v penzionu v centru známého Zell am See. Je to tu krásný, společnost dobrá, lyžování super, ale já stále myslím jen na něj. Jakmile se nepodívám na mobil co pět minut, mám pocit, že bych mohla propásnout zprávu o blížícím se konci světa. Hrozně se mi stýská. Psí kusy jsem vyváděla na vrcholku sjezdovky, kde mi nešla Patrikovi odeslat mms s vtipnou reklamou na BMW. Pět dní, čtyři noci, ale bylo to nekonečný. Druhou noc, kdy jsme byli bez sebe, mi do telefonu řekl, že za mnou přijede. Půjčí si od bráchy lyže a přijede. To mě dostalo. To by pro mě vážně udělal? Samozřejmě jsem mu to rozmluvila, protože je to blbost. Navíc my brázdíme černý sjezdovky a on jako začátečník by se tu trápil. Udělal mi ale nesmírnou radost, že ho to napadlo. Dokonce jsem mu prominula i to, když Zlatu a její kolegy na dálku urážel, ačkoliv o nich vůbec nic neví. Prohlásil, že s takovými lidmi by si rozhodně neměl co říct a že doufá, že se s nimi nikdy nepotká. To teď neřeším, chybím mu, štve ho, že nejsme spolu a žárlí na ně. To je jasný. Je to jeho způsob, jak mi dát najevo, že pro něj hodně znamenám. To mi vlastně celkem lichotí. Vzteklinka moje. Ať už je neděle. Cestou zpět jsem hypnotizovala tachometr a přála si, aby Radim přestal šetřit a pořádně na to šlápl. Pravděpodobně i on už se asi těšil domů a tak místy jel na dálnici i 140.

Páťa na mě čekal doma. Vařil večeři a popíjel u toho pivo. Už ani nevím jaké to je, vracet se domů, kde na mě čeká můj přítel. Partner, milenec, má láska. Hřejivý pocit, který jsem sice zažila, ale už ani nepamatuju, jak je to dlouho. Určitě tak sto let.

Přivítali jsme se. Patrik mě objal a vášnivě políbil. „Pojď vedle, chyběla jsi mi, nutně ti ho tam potřebuju vrazit, nebo se zblázním.“ No ne, teď? „Počkej, chci si dát sprchu, cesta a tak, vydržíš chvíli?“ „Ne.“ Měla jsem v plánu se vymydlit a milovat se, něžně a dlouze, třeba celou noc, tak jsem se na to těšila. Patrik mě vede ke mně do obýváku, u sedačky si mě otočí, stáhne mi kalhoty a řekne, ať se trochu předkloním. Sám už si rozepíná džíny a přibližuje se ke mně. „Jsem tak nadrženej, nech mě se vystříkat, milovat se budeme večer.“ „Jasně, ale hlavně nezapomeň dát pozor, víš, že teď neberu prášky.“ „Jo, už mlč, hezky drž Alí a ukaž mi tu svojí prdelku.“ Chci mu vyhovět, i rychlovky nejsou marný. Nechám ho zcela převzít iniciativu a udělat co potřebuje, já si to vynahradím později. Hotovo. Patrik je samý úsměv. „Teď si klidně dej tu spršku, jdu dodělat ty kovbojský fazole, to se budeš olizovat.“

Směs masa, zeleniny a fazolí, které Patrik uvařil, byla vynikající. Sprcha, jídlo, a teď už jsem vážně unavená. Nemůžu si ale nechat ujít to vysněné milování, které mi slíbil. Chci aby mě hladil, líbal a dlouho předlouho si se mnou hrál. „Máš to vážně moc dobrý, co teď, nepustíme si nějaký film?“ ptám se, když dojídáme. Něco, co nás příjemně odreaguje a naladí na potom. „A co?“ „Už jsem viděla hodně z toho, co máš rád ty, ráda bych ti pustila jeden z mých oblíbených filmů, který jsi říkal, že neznáš.“ „A co to je?“ „Dobrý Will Hunting, to je taková klasika.“ „No jo, klidně.“ Udělala jsem v mikrovlnce máslový pop corn, který provoněl celé patro, a pustila domácí kino, abychom měli z dvd co největší požitek. Uvelebila jsem se v křesle a doufala, že film Patrika zaujme. Určitě se mu bude líbit, to se přeci líbí každýmu. Prvních deset minut se dost ošíval a stále něco komentoval. Geniální Will Hunting v podání rozkošného Matta Damona ho evidentně neoslovil, dokonce snad i rozčílil. „Alice, na tyhle intelektuální sračky se dívej s těma svejma teplejma kolegama. To je tak dementní děj. Američani, to je prostě v prdeli. Ti přesně řeknu o čem to bude, a jak to dopadne. Tohle mi nedělej. Neříkej, že tohle se ti líbí. Myslel jsem, že jsi inteligentní.“ Vstává, bere si svoji sklenici s pivem a odchází vedle do pokoje, kde zapíná počítač. „Klidně ale koukej, já budu chvíli na klubu.“ Tak to se nepovedlo, ach jo. To je první člověk, kdo tenhle film odsoudil. A tak rychle. Mám po náladě. Sama se dívat nebudu, jsem příliš unavená, zítra vstávám do práce, jdu si lehnout. Patrik slíbil, že jen něco dopíše a jde hned za mnou.

Už jsem spala, když přišel, rozsvítil a rozjařeně mi vyprávěl o nějakém členovi klubu, co ho prý na společném chatu urazil. Musel to prý hned řešit a volat admina, ale nakonec se domohl spravedlnosti. Moc jsem ho nevnímala, byla jsem rozespalá a na budíku jsem viděla, že je půl druhé. Nakonec zhasl, lehl si vedle mě, objal mě a zůstali jsme tak blízko přitulení až do rána.

Týden začal pohodově. Budík jsem zamáčkla a rychle vyplula z ložnice, abych Patrika nebudila. Ten měl ještě půlnoc. Nedivím se, když tak ponocoval. Nechám ho spát a vyrazím do práce. Dnes odpoledne má přijet kamarádka Martina, která potvůrka vlastně může za to, že jsem teď tak šťastná. Je zvědavá na Patrika, to je jasný, no a já samozřejmě chci, aby ho poznala. Jsem napjatá, co na něj řekne. Martina je jako moje ségra a je pro mě moc důležitý, aby si tihle dva mí nejbližší sedli.

Martina je vysoká krásná holka s velkýma zelenýma očima. Je to ten typ, co tvrdí, že nemá ráda sladký, a když má depku, jde si zaběhat. Když já mám depku, sním vše, na co přijdu. To je mezi námi ten zásadní rozdíl. Nikdy jsme si proto nepůjčovaly oblečení, ale spojuje nás věčné téma, jak najít toho pravého. Ona podniká. Má obchod se sportovními potřebami a několik e-shopů. Daří se jí. Jezdí na drahý dovolený, má umělá prsa, vlasy, řasy, nehty, zuby, permanentní make-up, a nedávno se mi přiznala, že byla poprvé i na botoxu. Ví co chce a když jí někdo nesedí, tak to umí dát najevo. Proti Patrikovi ale nemůže nic mít. Je kouzelnej a charismatickej. Bude koukat. Poprvé jsem byla na internetové seznamce a hned trefa do černého. Marťa to má u mě.

Dnešní cvičení se studenty na téma Analýza rizik vybrané logistické společnosti proběhlo docela dobře. Koukám, že mám zmeškaný hovor od Martiny. „Marťo, učila jsem, promiň.“ „Klídek, všechno platí, jen jsem se chtěla zeptat, jestli nevadí, že vezmu dvojčata?“ Martina žije asi půl roku s Davidem, rozvedený trenér boxu, který má pětiletá dvojčata, raubíře Maxe a Olivera, ve střídavé péči se svojí exmanželkou. Kluci jsou fajn, už jsem je několikrát viděla. Čísla, ale chvíli se to dá. „Určitě je přivez, to bude bezva, tak v pět ahoj.“ Patrik říká, jak zbožňuje děti, tak bude určitě rád. Včera se nám ten večer úplně nepovedl, dnes to bude lepší. Budu doma brzy. Stihnu nakoupit a udělám Krtkův dort. Taky by byly fajn chlebíčky, a každý z nich nazdobím tak, aby vypadaly jako rozesmáté obličeje. Já jsem tak nápaditá, když jsem zamilovaná. Mám energie, že bych mohla skály lámat, rozdávám úsměvy na všechny strany a vtipkuju dokonce i se šíleně vyhlížejícími bezdomovci popíjejícími Okenu před obchoďákem. Je mi krásně.

3.     Chci s tebou dítě

Padla, probíhám rychle chodbou katedry a za pár minut už nasedám do svého cihlového Suzuki SX 4, rok starého SUV s náhonem na všechny čtyři. Ještě není špička, tak budu doma i s nákupem ani ne za hodinu. Stihnu si ještě natočit vlasy, a trošku opravit nahé líčení, které se Patrikovi líbí nejvíc a hurá na catering. Martina nic nejí, kvůli ní tak nešílím, ale chci se blýsknout jako dobrá hostitelka hlavně v očích Paťulky. Jé, co kdybych i uvařila. Co třeba svíčkovou. Je to sice divný, takhle v pondělí, ale proč ne. Každý den může být malým svátkem, když pro to člověk něco udělá. Tak jdu na to, snad tu máma všechno potřebné má.

„Ahoj, neruším tě v práci zlato? Volám jen, abych ti připomněla, že dnes odpoledne přijede má nejlepší kamarádka Martina. Vezme s sebou dvojčata svého přítele, které hlídá. Chci vás seznámit. Udělám pohoštění a taky ti vařím svíčkovou, máš radost?“ „Noo, hoší, to je servis. Budu mít dneska svíčkovou, to si nechám líbit, to je žena.“ Říká hodně nahlas a já slyším nějaký hlahol kolegů, kteří mu pochlebují. To je dobře, to jsem chtěla, hýčkám si ho a on se tím chlubí. „Jo Alí,ty jsi volala k nám na firmu dneska?“ „Ne, volám ti teď, proč se ptáš?“ „Nějaká ženská sem dnes volala a zjišťovala, jestli tu dělám, to jsi nebyla ty?“ Cože? Co to je za otázku, proč bych to dělala? Co za ženskou má potřebu tohle zkoumat. Tomu vůbec nerozumím. Navíc proč si myslí, že já bych tohle měla zapotřebí. Já vím, kde pracuje, řekl mi to a nikdy jsem o tom ani na vteřinu nepochybovala. Měla bych snad? „Ne, já to nebyla, opravdu ne, tak přijeď na pátou prosím, jestli to stíháš.“ „Dobře, přijedu, pa.“ Hmm, zvláštní, kdo ho hledá? Kdo si ho ověřuje, nějaká bývalka? Možná. No nic, jdu kuchtit, ať to všechno zmáknu, čas letí.