Novela na pokračování - díl 4. (4/11)

Příběh o lásce, růžových brýlích, naivních snech, ale taky o lžích, podvádění, domácím násilí a o čirém zoufalství. 

Malá příjemná hospůdka vedle zámku nabízela podmanivou atmosféru. Hořel tu oheň v krbu, na každém stole svítila petrolejová lucernička a robustní dřevěné lavice byly potaženy hřejivou kožešinou. Jemně kroužím sáčkem s čajem ve sklenici horké vody a dívám se na Patrika. V tomhle světle vypadá tak kouzelně a ten čas s ním tak letí. Chtěla bych, aby tahle chvíle trvala věčnost. Popíjí své pivo a prohlíží černobílé fotografie se scénami ze starých českých filmů, které jsou všude okolo. Začíná mě zasypávat salvou letopočtů, jmény herců, které jsem nikdy neslyšela a těmi nejtitěrnějšími detaily o jednotlivých scénách. Nechápu. „Mám fotografickou paměť, co si přečtu, tak si pamatuju pořád.“ „Vážně?“ Nemám sice sebemenší jistotu, že ty informace, co mi právě říkal, jsou pravdivé, ale zní to věrohodně. „Co bych za to dala, to by se studovalo.“ „Na co školy, řemeslo je základ. Tituly jsou k hovnu. Řekni mi, kterej z těch tvejch študovanejch kamarádů umí opravit auto, dělat na soustruhu, nezatlučou ani hřebík. Na co je takovej chlap.“ Tak s tím rozhodně nesouhlasím, ale nedám to znát. „Alí, víš, co mě napadlo?“ „Ne.“ „Večeři udělám já.“ „A co to bude?“ „Kapr, ale upozorňuju tě, že tak dobrýho kapra jsi ještě nejedla.“ Nesnáším kapra. Plevelná ryba, která se podle mě díky tradici z hladových dob děsně přeceňuje. Okoun, candát, dravci, to je mňamka, ale kapr, ten sežere, co najde v bahně na dně, to maso se nedá, ble. „A kde ho vezmeme?“ „Obchoďák, ne.“ Platí a sahá po bundě. „Zvedej se.“

Koupili jsme kapra a ještě další suroviny a vracíme se k nám domů. Patrik si uvázal kuchyňskou zástěru a začíná vařit. „Sleduj mě.“ Pohybuje se u linky jako největší suverén a ke každému úkonu vede obšírnou rozpravu. Nezvyklý rachot a hlasy z kuchyně sem přivedly i rodiče. Seznámila jsem je tak s Patrikem, sedají si ke stolu, aby ho mohli pozorovat. Zřejmě jsou naprosto fascinovaní strhující přednáškou o tom, jak správně vykostit kapra, naporcovat, jaké jsou finty pro to, aby z něj vznikla vybraná lahůdka. Táta ale stejně za chvíli odchází. Ačkoliv ho Patrik nepochybně zaujal svým rozhodným projevem, vaření je zkrátka pro tátu ryze ženskou záležitostí, a proto se jde věnovat ušlechtilejší mužské činnosti, kterou je ležení u televize. Máma ale vydržela a nevěřícně Patrika sleduje dál. „Vy byste mohl do nějakýho pořadu o vaření. Nebo hrát v reklamě. To je neskutečný.“ Patrik vtipkuje a okamžitě s ní navazuje přátelský rozhovor. Tomu nemůžu uvěřit. Líbí se mým rodičům. Oběma. Co víc si přát. Uvařil a naservíroval jídlo na stůl. Rodiče mu to pochválili. Musím se překonat a alespoň si kousnout, abych ho neranila. Delikatesa? Kapr no. Tak se snažil, ale prostě mi to nechutná. To mu ale neřeknu. Chválit, hlavně chválit.

„Alí, nevadilo by ti, kdybych šel s tátou večer do hospody? Pokecat víš, jako chlapi. V tý kuchyni nebyl prostor. Na chvíli. Dáte si kafíčko s mamkou, zdrbnete mě a večer v posteli budeš jen moje.“ Objímá mě a silně tiskne k sobě. Až moc silně. Cítím, že z takového objetí bych se jen tak nevymanila. Líbá mě do vlasů. Stejně jsem ale šokovaná. Můj na první pohled autoritativní a nepřístupný otec, který si k tělu jen tak někoho nepouští a Patrik s ním chce jít do hospody? Cizí kluk, kterého dnes viděl poprvé, a to jen pár minut. „Jako vážně?“ „Jo, zdá se fajn, dáme kapku, budeme si rozumět si myslím.“ „Tak jdi no.“ Omámeně souhlasím a říkám si, že tohle nedopadne dobře.

V té hospodě jsou už skoro tři hodiny, jsem tak neuvěřitelně nedočkavá. Opravdu nedokážu odhadnout, v jakém rozpoložení se vrátí. Patrik mi celou dobu píše zprávy plné srdíček a toho, jak se na mě těší. Trošku puberťák, nebo že by mě měl plnou hlavu, jako já jeho?  Ha, slyším dveře, už asi jdou. No ne, drží se kolem ramen.  To není možný. Já snad blbě vidím? Rozesmátý otec a Patrik to samé. To je tak neuvěřitelný, jak bleskově zapadl. Já zírám. Toho kluka nejde si nezamilovat. Je dokonalý. Nikoho lepšího jsem si nemohla přát.

Patrik mě bere za ruku a vede do ložnice. „Táta je borec. To je chlap. Máme úplně stejný názory.“ Rajská hudba pro moje uši miláčku. Dělej si se mnou, co chceš, jsem jen tvá. „Tam byla taková servírka, stále se pro něco ohýbala a provokovala, jsem úplně nadrženej.“ Co? Jaká servírka? Proč čumí po nějaký servírce, a proč mi to říká? Zaznamenal, že jsem se zarazila a tak hbitě dodává: „Já chci ale jen tebe, jen tebe, rozumíš, seš moje.“

Ráno Patrikovi došla textovka o vyjížďce pár členů z klubu BMW. Nečekám, že by se mnou chtěl trávit i neděli, v to už nedoufám, už i sobota byla těžký nadstandard. S tímhle chlapem nejspíš nic není, jak má být. Zase zírám, on navrhuje, ať jedu na vyjížďku s ním. „Umyjeme auto a vyrazíme. Je to okruh několik set kiláků přes Ještěd, to by šlo ne?“ No jasně, že by to šlo. Chce mě seznámit se svými kamarády. Nestydí se za mě. Myslí to se mnou vážně, o tom už nemůže být pochyb. „Jedu.“ „Nemaluj se ale, a prosím tě, neber si žádný takový ty tvý obří náušnice, to se k tobě nehodí. Ty nehty dlouhý, to je taky hrůza. To nosí starý ženský, po kterejch už pes neštěkne. Nemají co ukazovat, tak jediný co mají, jsou nehty a křiklavý cetky. Nechceš snad bejt stejná, ne.“ Co to říká? Mám spoustu vkusných a zajímavých náušnic. Řadu z nich jsem si vyráběla sama. Jsou originální a sluší mi. Nikdy mi nikdo nic takovýho ani nenaznačil. Nehty mám decentní. Žádný nalepený, ale svoje, jen delší, upravený, nalakovaný speciálním tvrzeným lakem pro zpevnění. Nepřehání to už? „Já jsem viděl ty fotky, co máš v pokoji, tam vypadáš jako kurva, promiň. To bych na svý holce nesnes.“ Já jsem jeho holka? Opravdu to řekl? Je jasný, že každý má nějakou představu a taky plné právo říct, co mu vadí. Je normální se pokusit přizpůsobit, když ti na tom druhém záleží. Určitě by udělal to samé i pro mě. Mně ale nevadí nic. Dobře, žádné náušnice a nehty si taky zkrátím. To je maličkost.

Sraz členů klubu je na parkovišti u Olympie v Mladé Boleslavi přesně v jedenáct. Jsme tu včas. Autům nerozumím. Asi tuším, které z nich má cenu přes milion a které pár set tisíc, ale nikdy jsem to neřešila, čistě dopravní prostředek. Hlavně, že to jede a je na něj spoleh. To všeobecné nadšení všech zúčastněných je fascinující a hlavně nakažlivý. Baví mě, když ostatní obdivují právě to Patrikovo BMW pro to či ono vylepšení, které si na něm sám udělal. Líbí se mi, jak je oblíbený a jak ho ostatní respektují. Během spanilky, jak tomu tady všichni říkají, se jednomu členovi vozidlo porouchalo, a jediný, kdo bez váhání začal situaci řešit, to byl Patrik. Hned diagnostikoval závadu a vymyslel co dělat. Působivé.

Zbytek víkendu se nesl v dobré náladě a pod značkou BMW. Jediná vada na kráse celého programu bylo to, když na Ještědu Patrik chytl dva kamarády kolem ramen a vrazil mi foťák, aby je vyfotila. Tak trochu jsem čekala, že by se tu chtěl zvěčnit právě se mnou, ale to ho nenapadlo. Nevadí, takových příležitostí ještě určitě bude.

Nedělní noc strávíme sledováním filmů na notebooku. Patrik jich má spoustu oblíbených a většinu jich neznám. Možná proto, že vznikly dávno před tím, než jsem se narodila. Je mi ale jedno, co děláme, hlavně že jsme spolu. Znovu vedle sebe budeme spát v jedné posteli, znovu se budeme milovat a společně se probouzet.

 

2. Někdy se dokážu trochu rozčílit

Dnes nemusím vstávat příliš brzy, je pondělí, a to mám výuku až odpoledne. Patrik kupodivu taky nespěchá. „V kolik musíš být v práci?“ ptám se. „Mám hodně přesčasů, tak klidně dnes až na jedenáctou.“ To je fajn, můžeme spolu posnídat, udělám lívance s lesním ovocem a javorovým sirupem. „Alice, jaký máš heslo do počítače, potřebuju se na něco podívat?“ „Glaukom.“ „Cože? Co to je?“ „To neřeš, jdu nám udělat snídani.“ Nám, toho množného čísla se jen tak nenabažím.

Snídaně už je skoro hotová, jdu si vyzvednout do pracovny Patrika, aby šel ke stolu. „Co to děláš?“ ptám se mile, objímám ho zezadu kolem krku a dívám se mu přes rameno na monitor. „Pracuju. Díly, chápeš. Lidi jsou úplně blbý.“ Aha, tak o náhradních dílech do aut nevím taky nic. Cítím, že mu to není příjemný, jak jsem ho vyrušila. Dokonce mě odstrkává. „Lásko, já si ještě zavolám jo, běž do kuchyně udělat kafe, hned jsem tam.“ Dobře, jdu. Zaslechnu ještě začátek hovoru: „Tomáš Novotný, dobrý den….“ a víc už neslyším, protože Patrik zavírá dveře. Tomáš Novotný, co prosím? Patrik Fischer, to má v občance. Je sice značně zdevastovaná a rozpadá se, ale jasně jsem to jméno viděla, když jsem ji vyndávala z kapsy, než jsem dala kalhoty do pračky. Hmm, no ptát se nebudu, aby neřekl, že poslouchám jeho hovory. Třeba mi to řekne sám.

Snídáme a sledujeme u toho asi stou reprízu Televarieté v televizi. Patrik se dívá na medvěda, který jede na kole a nesmírně se tomu směje. „To není možný, vidíš to? To není možný.“ Rozhodně mě ani nenapadne se podívat na to stupidní číslo, které už asi nikoho, kromě Patrika nedostává, ale pozoruju jeho. Připadá mi jako malé dítě. Jako malý kluk, který má nefalšované jiskřičky v očích a směje se cirkusové scéně, kterou nikdy v životě neviděl. To je milý. Je tak neuvěřitelně bezbranný, bezelstný, mám chuť ho okamžitě obejmout a chránit před celým světem.

Těsně před obědem se loučíme. „To jako v tomhle jdeš do práce? No to se mi moc nelíbí, koukej tam být hodná.“ Úplně obyčejná béžová sukně, hnědé kožené kozačky s umělou kožešinou, tělové tílko ve stejné barvě jako sukně a přes to tmavě hnědé sáčko, co je na tom divnýho? „Musím chodit do práce upravená, to prostředí to vyžaduje. Musím mít autoritu u studentů.“ „Jen aby v tom nebyl někdo jinej. Znám ženský a vím jak se to ve firmách mele.“ To mě pobavilo, představila jsem si své akademické kolegy, kteří jsou mnohdy jako reklama na sitkom Teorie velkého třesku. Těší mě ale, že žárlí a nechávám ho úmyslně při představě, že univerzita se hemží testosteronem a souloží se za každým rohem. „Choď si, jak chceš, už nic neříkám, napíšu ti, pa.“

Hned po příjezdu do práce otevírám počítač, jdu na internet a na svůj profil na Facebooku. I zde se dá pracovat, ačkoliv to mnoho nezasvěcených jedinců neví. Facebook není jen na flirtování a předvádění se, jak tvrdil Patrik. Mám v přátelích spoustu zajímavých osobností, jejichž práci sleduju a zajímají mě jejich myšlenky, postřehy. Mnohdy mě inspirují, rozšiřují mi obzory. Sociální síť je rozhodně dobrým sluhou, ale musí se jí samozřejmě zabránit stát se zlým pánem. To není takový problém, pokud si lidi dostatečně ošetří své soukromí v nastavení profilu. Každého věc, svůj účet kvůli němu ale nikdy rušit nebudu. To má smůlu.

Patrik píše: „Koukám, jak makáš. Hned hezky fejsbúček. No dělej, jak mislíš, ostatní chlapy jsou asi zajímavnější než já, tak si to uži. Já na rozdíl od tebe pracuju. Ahoj!“ To už psal před tím tak nemožně? Tolik gramatických chyb, to snad není možný. No uklidním se, nebudu vysírat s pravopisem, to je to poslední, co mají lidi rádi. Co ale blbne? To se nesmím podívat ani na internet. Navíc, kdyby tu nebyl, tak nezjistí, že jsem on-line. No to mám po náladě. Snad se nenaštval. Doufám, že se to přežene, že to bylo jen nedorozumění. Nechci si ničit vztah tak malichernými nepříjemnostmi.

Přehnalo. Večer se Patrik stavil, přivezl mi dárek a byl jako vyměněný. Kosmetický balíček různých tělových a pleťových krémů YSL. O nevrlé zprávě na Facebooku už nepadlo ani slovo.

Následující týden jsme spolu strávili každé odpoledne a večer. Mám svojí dizertačku celkem dobře rozpracovanou, není kam spěchat. Trochu vypnout a užívat si mi neuškodí. Hodně si povídáme o minulosti, poznáváme se, plánujeme, co všechno chceme podniknout. Patrik sem tam zajde s tátou do hospody a už u nás tak nějak vlastně bydlí. Kupodivu nikdo neprotestuje. On má vždycky v zásobě tolik zajímavých příběhů, to nám zpestřuje domácnost, to tu chybělo. Hlavně oceňuju, že mu stojím za to každodenní cestování a že dvakrát denně absolvuje trasu Hradec - Šumperk jen kvůli tomu, aby byl se mnou. Bomba.

O víkendu mě vzal Patrik k sobě. Viděla jeho byt, menší 1 + 1 na sídlišti, zařízený jednoduše, ale účelně. Vzal mě i na hřbitov, kde zapálil svíčku svým prarodičům, o kterých moc hezky mluvil. Seznámil mě s rodiči a bratrem, kteří mě bezvadně přijali. Viděla jsem jejich menší, ale velmi hezký, nově postavený bungalov zasazený do přírody. Stejně tak jsem obdivovala ranč s koňmi a nakonec se spřátelila s kocourem. Jeho domov mě utvrzuje v tom, že je to prima kluk, který možná může být ten pravý.

Další týden Patrik navrhl, že bychom si mohli vzít volno, on si to prý zařídí raz dva, dovolenou neměl víc než rok, a budeme výletovat. To mi přišlo jako báječný nápad. Jeden den jsme strávili v Praze. Patrik mě vzal do Lucerna baru a taky po vyhlášených jazzových klubech, které mě úplně uchvátily. Spali jsme v menším hotýlku na Praze 2, kde Patrik vyjednal slevu přes známého majitele, kterému prý kdysi něco sehnal na auto, a tak jsme ubytování pořídili za pár korun. Cítila jsem se provinile, do této doby vše platil on, a tak jsem navrhla, že to nemůže být pořád. Taky si vydělávám, možná ne tolik jako on, ale chci se na společných výdajích podílet. Řekla jsem mu o tom a on to vzal. „Tak víš co, ještě nepojedeme domů. Zajedeme do Dětenic. Pivovar a zámek Dětenice, středověká krčma, zažila jsi tam někdy ten večerní program? To je opravdu hustý. Seženeme ubytko a užijeme si to.“ „Dětenice znám, líbí se mi to tam, ale na ten večerní program jsem se nikdy nedostala. Nebude už všude plno, když to řešíme na poslední chvíli?“ „Vem mobil a zkus to obvolat.“ Dobře, Patrik řídí a já vyhledávám pomocí mobilního internetu pár čísel, která poskytují ubytování v Dětenicích. Volám všude, včetně poměrně drahého místního hotelu, ale jak se dozvídám, všude je obsazeno. To jsem předpokládala. Patrik se ale nehodlá vzdát plánu, který se mu zrodil v hlavě, zastavuje na nejbližší čerpací stanici a vybíhá ven z auta telefonovat. Za pár minut se vrací. „Zařízeno, jedeme.“ „Zařízeno? Jak jsi to dokázal? Všude se omlouvali, že mají beznadějně narváno.“ „To je jedno ne, hlavně že dnes večer spíme v Dětenicích. A můžeš to zatáhnout celý ty, abys měla klid.“ „Aha, tak dobře.“ Jsem zaskočená, nerozumím tomu, ale vidina netradičního večera a zábavy spolu s Patrikem mi zahání tendence něco zkoumat.

Přijíždíme do hotelu, kde nás přichází až na parkoviště vítat recepční. Patrik se na něj směje a podává mu ruku. „To jsem já, jak jsem vám volal. Docent Horák. Ten kongres se protáhl. Původně jsme chtěli jet se ženou rovnou domů, let z Bruselu měl zpoždění, ale děti máme u babičky, tak jsme si řekli, že to u vás zkusíme. Kolegové z ministerstva to tu tak chválili. To víte, jedeme na lehko. Mám půjčené auto od svého asistenta, kufry jsme poslali domů s řidičem, nemáme s sebou ani doklady, tak se snad nějak dohodneme. Jsme lidi, ne. Kdo jiný si má pomáhat, než my Češi mezi sebou. Vždyť ta evropská politika, to je svinstvo. To bych vám mohl povídat….“ Ach, valím oči a přistihuju se, že mám i otevřenou pusu. Jsem konsternovaná a paralyzovaná zároveň. Recepční nás ubytuje v apartmá pro vip, jehož cenu Patrik prý usmlouval na třetinu, protože slíbil, že o jejich prvotřídních službách bude informovat kolegy a prosadí, aby právě u nich uspořádali nějaké školení nebo minimálně teambuilding. Poté, co se za poslíčkem zaklapnou dveře, se Patrik sveze na širokou postel ze surového dřeva a vítězně povídá: „No, čekám poděkování.“ a dívá se na mě. Konečně se trochu probírám ze sledu aktuálních událostí a vyjíždím na něj nezvykle zvýšeným hlasem: „To si děláš prdel ne? Co to bylo? Co to sakra bylo? Proč lžeš? Proč sis vymyslel takovou blbost. Jak tady můžu zůstat, když je to celý podvod. Co když se na to přijde a co když z toho bude průser?“ Patrik vyskočí z postele jako střelený, vezme do ruky ovladač od televize, vší silou s ním mrští proti zdi a začne příšerně křičet. „Nemluv sprostě. Mluvíš jako nějaká špína z nádraží. To bylo naposledy. O co ti jde? Jsme tady kurva, jsme. Ty jsi nic nesehnala. Jsi úplně neschopná. Nebýt mě, tak není nic. Nestarej se, drž hubu a buď mi vděčná.“ Vztekle pochoduje po pokoji a kope do všeho, co se namane. „Kráva, to jsem nezažil. Člověk se snaží, chce mít hezkej večer a ona to prostě musí posrat. Proč já mám takovou smůlu na ženský.“ Tají se mi dech. Absolutně nechápu, co to do Patrika vjelo. Stojím u dveří a třesu se z jeho agresivního výstupu, který nebere konce. Co to říká? Vždyť jsem se jen rozčílila nad tím zbytečným lhaním. Nemuseli jsme sem jezdit za každou cenu, když bylo plno. Nemusel si nic vymýšlet. Klidně jsme mohli zrealizovat jiný plán. Bože ať už se uklidní a je zase jako před tím, ať už mlčí, slyší to celý hotel, to je ostuda. Ne, je jak smyslů zbavený. Ten má takovou sílu, když se rozčiluje. Ten ovladač je úplně na maděru a zeď je odřená. Co se to stalo? Derou se mi slzy do očí. Nebreč Alice. Ne, vydrž to. Zkus ho nějak uklidnit. Musíš ho uklidnit. Chytím ho za ruku a klidným hlasem říkám: „Nezlob se, jsem ráda, že jsi to tak dobře zařídil.“ Bez reakce, Patrik je stále v ráži. Vytrhne svou ruku zpátky a strčí mě, až upadnu na postel. To už je na mě moc. Zvedám se a instinktivně vybíhám z pokoje. Brečím. Ty slzy nejde zastavit. Musím se schovat, musím mu utéct, chci pryč, chci domů, nechci s ním mít už nic společnýho. Je to psychopat. Normální psychopat.