Novela na pokračování - díl 3. (3/11)

Příběh o lásce, růžových brýlích, naivních snech, ale taky o lžích, podvádění, domácím násilí a o čirém zoufalství. 

Patrik vystoupí z vody, vysune první zásuvku komody a vyndá si pěnu i holicí strojek. Pobízí mě, abych šla taky ven, sedla si na okraj vany a mírně roztáhla nohy. Hustý. Nezačíná ale od kotníků, vyloženě neztrácí čas, hezky rovnou tam. Dělá to ale dobře, skoro vůbec ty pohyby necítím. Líbí se mi to, je to něco jinýho, je to tak intimní a vzrušující. “Jaký to je?“ „Dobrý.“ Věříš mi, že vím, co dělám?“ „Jo, věřím.“ Věřím. Nevím proč, ale věřím. „Fajn, tak a mám to hotový. Můžeš si smýt zbytek pěny. Jo, Alí a kterej ručník si můžu vzít?“ „Jakýkoliv, ty složený pod oknem jsou čistý.“ Snažím se pohotově hodit do klidu, hrát jeho hru a odpovědět co nejvíc neutrálně. Patrik si ovine ručník okolo pasu. „Jdeme nahoru?“ „Běž první, jdu hned za tebou. Trefíš doufám.“ „Snad jo“.

Počkám, až za ním zaklapnou dveře a chvíli se vzpamatovávám z toho, co jsem právě zažila. Teda, nevím čím to je, ale tenhle kluk mě nějak odzbrojuje. Rozkazuje mi, to neznám, to je úplně nový, ale chci ho poslouchat. Baví mě to. Takže rychle župan a mažu po schodech za ním.

„Myslíš, že ještě teď seženu nějaký hotel?“ „Nevím.“ „To bude asi problém, je půl jedný ráno.“ „Tak tu zůstaň, pokud se nebojíš.“ Tak to se mi povedlo. Jestli se tu někdo bojí, tak to jsem hlavně já. Nejspíš mi dokáže číst myšlenky, protože se mírně usmál. „Kde můžu spát?“ „Tam je má ložnice.“ Bez váhání míří ke dveřím, které jsem mu ukázala, a sahá na vypínač.

Menší, světle modrou barvou vymalovaný pokoj je ozdobený modrostříbrnou tapetou. Tmavě modrý koberec, modré poličky plné dekoračních předmětů a uprostřed stojí velká kovová postel s tyrkysovým povlečením. „Fakt pěkný.“ Další pochvala interiéru, to je milý. „Mám ráda tuhle modrou.“ Na to už ale nereaguje, sundává si ručník a lehá na postel. „Jdeš ke mně?“ Zavírám dveře, zhasínám velké světlo a rozsvěcím malou lampičku. „Jdu. Ty spíš nahej?“ Co to je za otázku, on určitě nemá v plánu spát. Vlastně ani já ne. Chci ho. „Rozhodně, já spím jedině nahej. A ty?“ „Ne, já ne.“ Ještě to tak, nahá. To je tak blbý přeci. Spím většinou ve vytahaném tričku a bavlněných šortkách. Jasný, není to dvakrát sexy, takže si to nechám pro sebe. Právě si lehám vedle něj a doufám, že nepozná, jak moc se teď chvěju.

Otáčí se ke mně a začíná mě líbat. „Tohle ale sundáme, že jo?“ Jasně, že to sundáme. Neodpovídám, ale to je mu úplně jedno. Líbá mě dál a dál, stále níž a níž. Jsem po celém tom večeru a noci vzájemného jiskření neskutečně nažhavená, každý dotek je tak intenzivní. Ježíš to je pěkný, umí to se mnou. Zkusím taky něco. „Můžu pusou?“ „Hele slečinka, no jo, mám to rád, ale nikdy se tak neudělám.“ To je výzva, ale v tomhle si věřím. „Uvidíme.“ Machruju a usmívám se na něj. S tou nadstandardní výbavou zase tolik nepřeháněl, ale stále je to v normě. Evidentně jsem ho konečně něčím zaskočila, protože to jeho „dnes poprvé“ zase tolik netrvalo. Nedává na sobě ale skoro nic znát, stále drsňák. „Tak to bylo solidní, jdeme na cigárko?“ Jdeme, jasná věc.

Cestou zpět z terasy nalévá oběma ještě jeden drink a rozvaluje se na sedačce. „Máš ráda anál?“ „Mám.“ „Ty se nezdáš, to je dobře.“ „To je pro mě nejvíc.“ Má evidentně dobrou náladu a začíná vyprávět další historky. Do jeho monologu se po pár minutách začne mísit z dálky přicházející pískání. Nejdřív tomu nevěnujeme pozornost, je to slyšet jen velmi slabě, ale po pár minutách už to Patrikovi nedá a ptá se:  „Co to je? Slyšíš to pískání?“ „Slyším, ale nevím.“ „Vy máte nějaké křečky nebo něco takovýho?“ „Ne. Jdu se podívat.“ Vstávám, omotávám si župan páskem, abych toho pochopitelně co nejvíc zahalila, a vyrážím. V jídelně to zesiluje, jdu dál a najednou na konci tmavé chodby vidím siluetu. Jé, to je máma, co tu dělá. „Mami, co to je? To pískáš ty, co to je za zvuky?“ „Proč ten chlap tak řve a kdo to vůbec je?“ „To je to moje dnešní rande, všechno v pohodě, dobrý.“ „Tak to jsem ráda. Já ti tam nechci chodit, tak mě napadlo vzít si mončičáka a začít s ním pískat. Říkala jsem si, že tě to přiláká. Jen jsem chtěla vědět, jestli se nějak nehádáte nebo něco, když je tak hlučnej.“ Tak to mě pobavilo. „Je asi hlučnější, ale fakt v pohodě, běž spát.“ „Dobře, dobrou noc.“

Máma má občas roztomilé nápady, které pokaždé překvapí. Jako dítě jsem je milovala, jako dospělou mě dostávají svojí unikátní kreativitou. Navíc je v tu chvíli prostě k sežrání. Vystudovaná fyzioterapeutka, která zůstala své profesi věrná celý život. Kolem dvaceti pacientů denně jí bere dost často energii a domů jezdila úplně vyřízená. Nejvíc ze všeho je alergická na označení „masérka“, protože moc dobře věděla jak enormní kvalifikační propast je mezi těmito dvěma pojmy. Otec její práci neschvaluje. Tvrdí, že je to neskutečná dřina na nevděčných lidech za pár korun. Po letech přesvědčování, aby změnila obor, to vzdal. Ani mně se nezdá, že je máma ze své práce fyzicky i psychicky úplně vyčerpaná, ale chápu, že to dělat chce a těší jí to.

„Patriku, tak to byla máma, v klidu.“ „Cože? A ona je blázen?“ Co si to dovoluje říkat o mé mámě? Koukám jako opařená a nevěřím vlastním uším. To trošku přehání ne. „Ne, rozhodně není blázen.“ „A co chtěla?“ „Jen se zajímala, kdo jsi a jestli je vše v pořádku. Patrik se mračí a odsekává: „Jo je, ať se nestará.“ Aha, tak to je docela rázný přístup, to mu doufám nějak ujelo, no nebudu to teď řešit, ale mrzí mě, že reaguje tak hrubě.

„Jdeme spát?“ „Můžeme.“ Odpovídám trošku sklesle. „Nebo dokončíme, co jsme nedokončili?“ Ano prosím. Nádherná představa. Chmurné myšlenky rázem ustoupily do pozadí. Už jsem zase úplně jinde a nějaký nepříjemný rozhovor, ten teď vůbec nemám chuť řešit.

Tu noc jsme to skutečně dokončili. Dvakrát a ráno potřetí. Bylo to rychlé milování bez delší předehry. Tvrdší, ale to mi sem tam nevadí. Byla jsem omámená alkoholem, Patrikem a jeho egem. Připadalo mi to fantastické, jako ve snu. Tak krásný chlap v mojí posteli a stále mě chce znovu a znovu. Jestli je to vážně jen sen, nechci se už nikdy probudit.

Je sobota ráno a Patrik evidentně nespěchá domů. Jsem nadšená, to je určitě důkaz, že to nebylo jen na jednu noc, skutečně ho zajímám. On to vnímá jako já. Jemu se to se mnou líbilo. Zaujala jsem ho. Chce být se mnou. To je pocit absolutního štěstí. Jdu udělat snídani a potom zkusím navrhnout nějaký výlet po okolí.

S výletem kupodivu souhlasil bez špetky zaváhání. Snídáme v jídelně, dívám se na něj a říkám si, že přesně tímto způsobem bych chtěla začínat každičký den až do konce života. Patrik střídavě listuje novinami, dopíjí čaj nebo přepíná televizní kanály. Mám chvilku pro sebe, zvedám se a beru si bundu. Toho si všiml. „Ty jdeš zase hulit?“ „No, říkala jsem si, že si jednu dám.“ „Nemám to rád, když holka kouří.“ „Včera jsme ale kouřili oba.“ „No to bylo výjimečně, tak pokud můžeš, zkus přestat.“ Tak to jsem překvapená, kdybych věděla, že mu to vadí, nedám si ani včera. Zkusím to vydržet, je to fakt hnusný, to má pravdu. „Půjdu na dvůr vyleštit bavorsko. V noci mrzlo. Až se oblíkneš, tak přijď a vyrazíme.“ Teda to auto nějak prožívá, ale tak proč ne. Je to chlap, má své hobby. To k mužům prostě patří. Vezmu si na sebe něco pěknýho, sportovního, ať vidí, že jsem všestranná. Včera za dámu, dnes zase jiná. A make-up. To bude nutný. Ta probdělá noc, to je hned znát. Hlavně ať na mě dlouho nečeká.

Pípne mi sms. Kdo mi to asi píše? Co to je? Místo textu samá srdíčka. Nekonečno srdíček. Patrik. No ne. Co blbne? A druhá? Že by zase on? No fakt, že jo.“ Spěchej, chci pusu.“ To je tak sladký. Tak to už letím jako blesk. Rychle zapínám červenou péřovou vestu, omotávám si kolem krku huňatou šálu a vycházím za Patrikem.

Stojí u auta a už mě vyhlíží. „Chyběla jsi mi. To byla celá věčnost. Pojď sem.“ Jdu až k němu a dávám mu pusu.  U toho on ale nezůstává. Zajíždí mi pod bundu a hladí mě oběma rukama po zadku. „Ty džíny ti krásně obepínají prdelku, to mě dostává. Chtěl bych ho tam, koukej, že mi z tebe zase stojí.“ Už zase? To není možný. S ním snad zažiju tolik sexu za pár dní, co někdo jiný nemá za měsíc. Najednou ale Patrik zvážní: “Alice, co to máš jako za rtěnku? Výraznější tam nebyla?“ Co mu vadí? To je normální rtěnka v barvě lesních jahod, světlá a s leskem, žádná temně rudá. Není to nevhodný, ladí mi k bundě a jemně nalíčeným očím. To nemyslí vážně mi kritizovat make-up? „Nelíbí?“ „Ne. Ženský, co používají červený rtěnky, vypadají jako postižený. Chceš, aby se ti lidi smáli?“ Tak to slyším poprvé. To je teda názor. Mám svoji hrdost, tu rtěnku si nechám tak jak je. Uráží moji mámu, vyčítá mi kouření, rtěnku si vzít nenechám. Jsem žena a na rtěnce není nic špatnýho. „Mně se to ale líbí.“ Statečně vzdoruju, ale vnitřně mě to samozřejmě mrzí. „Jo, líbí? Tak ale půjdeš pět metrů za mnou, jedeme.“

BMW vyrazí ze dvora, až zahvízdají pneumatiky a Patrik řízne první zatáčku směrem z obytné zóny tak, až se dotknu hlavou skleněné výplně bočního okna. Je evidentně naštvaný, jede jako prase, to jsem nechtěla. Nechci si kazit výlet na zámek, to mi za to nestojí. Vyndávám z kabelky papírový kapesník a pomocí zrcátka rtěnku mažu. „Je to lepší?“ „Jsi skvělá, tak se mi líbíš víc. Nemusíš se malovat. Sluší ti to nejvíc jen tak.“ Fakt? Takto je gól. Jsem fototyp č. 2, mám modrošedé oči, přírodní barvu vlasů tmavě plavou, blbě snáším ostré Slunce a v létě mi naskáčou pihy na nose. Když přijdu bez make-upu  k obvoďákovi, píše mi neschopenku už ve dveřích, aniž by mě vyslechl. Já, že vypadám nejlíp odlíčená? To si fakt myslí? To mě dostal. Je skvělej. Zářím. Hlavně proto, že situace je rázem klidná. Teď mi navíc položil ruku na stehno a hladí mě.

O pár minut později přijíždíme ke státnímu zámku Hrádek u Nechanic. „Novoanglická gotika z počátku 19. století, druhá nejvýznamnější stavba u nás po Hluboké.“ Hlásím pohotově Patrikovi střípky informací, které si pamatuju z doby, kdy jsem na tomto zámku v rámci jedné letní brigády prováděla turisty. „Aha. Zajímavý.“ Evidentně se ho to dotklo. Co jsem řekla špatně? „Ty seš jako Raduna, ta taky pořád mluvila o nějaký historii načtený z knížek.“ Kdo je k čertu Raduna? Nějaká ex? Jak s ní byl dlouho a proč to skončilo? Měl ji rád? Má ji rád ještě teď? Já nejsem jako žádná Raduna, já jsem já. Jsem jiná, lepší, protože teď je tady se mnou. O žádné jiné mluvit nechci. Jsem sice rozmrzelá, ale zvědavá ještě víc. Hned jak se vydáváme na procházku zámeckým parkem, vyzvídám. „Ta Radka, to byla tvá bývalá?“ Možná kdybych tušila, jak rozsáhlý monolog bude následovat, neptala bych se. Patrik detailně vylíčil svůj vztah s jistou starší dámou z Prahy, která je dcerou slavné české herečky. Byla prý živel a noční tvor, seznámila ho se spoustou známých osobností, dokonce se dostal i do blízkosti Ennio Morricone. „Cože Morricone? To je ten geniální skladatel. Tenkrát na západě, seriál Chobotnice, to je nejlepší filmová muzika všech dob. Ty jsi ho viděl na vlastní oči?“ „No jo, byl v Praze, ona znala lidi, dostali jsme se všude. To bylo v jednom baru, uzavřená společnost.“ Tak to jsem fakt ohromená, ale jen na chvíli. Začíná se mi honit hlavou tisíce myšlenek. Tak on má takový zážitky. To asi nepřebiju. Hned jak budu mít možnost, musím si jí vygooglit. Snad je na Facebooku. Jak asi vypadá? Je hezká? Hezčí než já? Žárlím na ni. Strašně. „Víš co, ale hádali jsme se. Nesnáším hádky. Moji rodiče mají dobrej vztah, pořád se drží za ruce, i po těch letech jsou, jako kdyby se znali pár dní. To bych bral. Usadit se, mít fajn babu, klídek.“ Aha, to je jiná, ani nedutám. „To mě jednou Raduna tak vytočila, že jsem v noci sedl do auta nalitej, a jel dvě stě kiláků až domů. Ukončil jsem to ráz naráz. To se nedalo. Už vím, co chci a tohle fakt ne.“ Jihnu, slyším dobře, to podstatné zaznělo, „jí už nechci“, „rodiče mají krásný vztah“ a „usadit se“. Jsem v sedmém nebi. Našel si mě, aby se usadil. Ona byla hádavá, to já nejsem. My se nebudeme nikdy hádat. Budeme mít stejný vztah, jako mají jeho rodiče. Mám takové štěstí.

Najednou mě bere za ruku a říká: „Je docela zima. Nepůjdeme někam na kafe?“ Obratem navrhuji jednu rodinnou restauraci s domácí kuchyní, která je nedaleko. Stylová, ta se mu bude líbit.