Novela na pokračování - díl 2. (2/11)

Novela na současné téma vztahu úspěšné třicetileté ženy a sňatkového podvodníka. Příběh o lásce, růžových brýlích, naivních snech, ale taky o lžích, podvádění, domácím násilí a o čirém zoufalství. 

Valmont Grill je příjemná a oblíbená restaurace skoro na okraji města. Je tu léta. Je vyhlášená velmi dobrou kuchyní, která si překvapivě drží svoji úroveň. Patrik má sebevědomou chůzi a i když tu nikdy nebyl, jde ochotně první. Podrží mi dveře a vstupujeme do malého vkusně zařízeného foyer. Po levé straně se nachází místo sloužící jako šatna. Dají se tu odložit zimní bundy a kabáty. Stojí v ní starší paní a háčkuje. Patrik zdraví a dává se se seniorkou do řeči. "Jak se máte? Že se vám chce pracovat zrovna v pátek večer? Dají vám alespoň něco dobrýho, když tu tak poctivě hlídáte?" Tak on je komunikativní a rád se baví s lidmi. Šatnářka je nadšená, směje se a evidentně ji potěšilo, že si jí někdo všímá. A já jsem nadšená, že se Patrik jeví jako společenský typ.

Už jsme v restauraci a číšník nás vede k jedinému prázdnému stolu. "Co budeš pít?" Ptá se mě Patrik. No něco bych si rozhodně dát potřebovala. "Mám si něco dát, když ty nic pít nemůžeš?" Snažím se o projev empatie. "Jen si dej, já myslím, že mě taky jedno pivo nezabije, hned nejedeme ne." Fajn, jsem za to vděčná. Pár dvojek bílého mě určitě uvolní a nebudu se cítit tak nemožná. Dívám se na něj, má široká ramena a velké ruce. Má taková rozmáchlá mužná gesta. Žádná noha přes nohu, z toho úplně rostu. Tak co jídelní lístek? Mám dělat, že nejím, když tak evidentně nevypadám? Ne, to je trapný. Objednám si své oblíbené jídlo, které mi tu chutná. Kuřecí prsíčka v kukuřičných lupínkách s nasládlou jemně pálivou kari omáčkou. Ať si o mně myslí, co chce, tenhle večer si prostě chci užít. Patrik už desky s menu zavřel a povídá: „Nebudu to komplikovat, dám si nějakej pořádnej steak“. On se tak rychle rozhoduje a jedná, to je imponující. Nevím proč, ale připomíná mi hrozně tátu.

Táta podniká v těžebním průmyslu. Je sice vzdělaný a inteligentní, ale občas se chová jako buran. To tak bohužel má. Možná to souvisí s vesnickým prostředím, kde vyrostl a žije celý život. Možná je to myslivostí a místním spolkem, jehož členem je od útlého mládí. Je ale výrazná osobnost a tím to jeho buranství nevyznívá hloupě. Lidé to vnímají jako příjemné osvěžení. Má spoustu přátel, mluví nahlas, rád baví společnost a cítí se dobře, když je středem pozornosti. Jak má své publikum, mění se v neúnavného baviče, který strhává davy. Silně vyznává model rodiny, kde velí muž, který si také o všem rozhoduje. Je požitkář a jeho láska k jídlu je na něm vidět. Ze své zavalité postavy si nic nedělá, naopak. Možná čím víc ho máma nutí se sebou něco dělat, tím víc si trvá na svém, že on vypadá dobře a je se sebou spokojený. V pubertě jsme spolu docela bojovali, chtě nechtě trošku té jeho dominantní povahy mám asi v genech. Teď jsme k sobě asi už našli cestu. Beru ho takového jaký je, už vím, že se ho není proč bát. Taky vím, že když ho nebude pořád kritizovat, můžeme si docela dobře rozumět. Máme hezký vztah. Sice trošku odměřený, žádné objímání, ale to se u nás v rodině nikdy moc nepraktikovalo.

Říká se, že žena podvědomě hledá podobného muže jako je její otec. Možná to není pravidlo, ale u mě to tak je. Problém je v tom, že sama nepůsobím zrovna dojmem úplně zakřiknuté a poslušné holčičky. Věřím ale, že jednou najdu ještě výraznějšího jedince, který mě zkrotí. Vím, že to chci, potřebuju, že to je to, co budu milovat. Dalo by se říct, že by to měl být lehce masochistický vztah, kdy já budu ta submisivní. Sice se s tou rolí na oko nikdy nesmířím, budu mít stále snahu vzdorovat, vymanit se, ale nedostanu nikdy poslední slovo, a přesně to mě, doufám, udělá šťastnou.

„Vybrali jste si?“ mladý číšník přerušuje už pár minut trvající monolog Patrika o tom, jaký si užil den v Praze na srazu příznivců BMW. „Jasně.“ Patrik se toho ujme a pohotově nadiktuje objednávku pro oba. To je tak příjemný, když se jednou chopí iniciativy někdo jiný. Objedná mi, baví mě historkami a je vtipný. To nemá chybu. To vůbec není ten protiva, který se mi představil před pár hodinami v telefonu.

 Jídlo je na stole v cuku letu. Objednám si ještě rychle další dvojku. Je mi příjemně. Tenhle zábavnej chlap, kterej se mi líbí, je tu dnes večer jen pro mě. Už vím o jeho práci v prodejně autodílů, o rodičích, kteří mají ranč a o mladším bratrovi, co se věnuje závodní cyklistice. Stále dobrý, žádný kostlivec ve skříni. „A co ty a sex?“ Patrik otočí z ničeho nic téma a uřízne si další kousek hovězí svíčkové. „Jak to myslíš?“ Odpovídám na otázku otázkou, sakra, ale tentokrát vážně potřebuju čas rozmyslet si, jak mám reagovat. Kam tím jako míří? Témata o sexu mi nevadí, nemám problém být otevřená. Navíc od svých studentů jsem vytrénovaná na velmi častou snahu vykolejit mě záludnými dotazy. No, ale vlastně co. I kdyby mířil k tomu, že tu jsme jen proto, abychom se spolu dnes v noci vyspali, tak proč ne. Nejsem puritánka, a pokud si dám ještě pár skleniček, budou všechny zábrany úplně v čoudu. “Tak, jen se, ptám.“ Usměje se a čeká na reakci. „Dobrý.“ Prohodím a snažím se o co nejsmyslnější pohled. Evidentně zachytil tu řeč beze slov, protože se mu úplně rozzářily oči. „Wau, no taky mám ten dojem.“ Bože, nutně potřebuju další víno a kouřit. „Ty už jsi na té seznamce vypadala, že to máš ráda. To já poznám.“ Tak to je dobrý. Jeden z mála co vůbec nechce rozebírat moji práci, mé zájmy, rodinu, ale jeho zajímá mé tělo, protože ho přitahuju. Ten pocit mě baví. „Víš, já jsem na tom docela nadprůměrně a potřebuju opravdu zkušenou holku, aby se toho nelekla.“ Asi kdykoliv jindy bych se dost zarazila, proč mi to vypráví na prvním rande, ale dnes mě to vůbec nepohoršuje. Dnes už se mi nechce přemýšlet. Hlavně vím, že kdyby náhodou, tak se určitě neleknu, takže tuto informaci tak nějak uhlazeně přecházím a navrhuji změnu prostředí.

Patrik souhlasil a zaplatil s dýškem jako blázen, aby dokázal, že není lakomej. Typická strategie, kterou jsem zaregistrovala a samozřejmě ocenila. Je roztomilý, že na mě chce dělat dojem. Vycházíme ven na parkoviště. „Kam teď kotě?“ „Můžeme k nám, na chvíli, jestli ještě nespěcháš domů?“ Chci si dát další víno, ale nechci už pít sama, tak jediná šance je - pozvat ho domů. „Pojedu rád, dám si s tebou drink, ale potom si vezmu tágo a přespím v nějakém hotelu, ok?“ „Jo, jak chceš.“ „Fajn, tak jedeme.“ „Ještě počkej, nebude ti vadit, když si zapálím?“ „Ne, klidně kuř, nemáš jedno i pro mě?“ No to je prima, můžu kouřit a on si dá se mnou. Tak dnes v noci to bude jízda.

Nasedáme do auta a opouštíme osvětlené ulice města. Dům našich stojí v centru malé vesničky jen pár kilometrů za Hradcem. Cesta vede do příkrého kopce, ze kterého je ve zpětných zrcátcích vidět celá zářící metropole jako dlani. Působivý pohled i pro místní, natož pro toho, kdo to vidí poprvé. Tato klidná víska je z jedné části obklopená hustými lesy a z druhé sady třešní, višní a jabloní. Nejkrásnější je to tu na jaře, kdy veškeré ovocné stromy rozkvetou. Lemují hlavní příjezdovou cestu vedoucí z města. Každoroční kýč, který mě nikdy neomrzí. "Už jsme tady." Hlásím mu a mačkám dálkové ovládání od brány, která nás pustí dovnitř. Patrik zastaví vedle kamenné zídky a zamyká. „Pojď za mnou.“ říkám mu. „Nebude rodičům vadit, že máš návštěvu?“ „Nebude, neboj. Jsem dospělá, je noc, oni spí a navíc, mám svoji část domu, kam nikdy nechodí.“ „Super, jdu za tebou.“ Jak je možný, že psi vůbec neštěkají, když se pohybuje po dvoře někdo cizí. Vždycky se můžou zjančit a málem zboří kotec, jak upozorňují na přítomnost vetřelce, ale teď ne. Úplné ticho. To je divný.

Vcházíme dovnitř, zouváme se a pokračujeme po schodišti do prvního podlaží. Dům je zařízený v rustikálním stylu, který se mámě už pár let líbí. Následuje krátká chodba s několika dveřmi po obou stranách. Jedny z nich jsou otevřené a právě do nich směřujeme. „Pojď, jdeme ke mně.“ Patrik mě následuje, ale stíhá se u toho dívat i po interiéru, jak jsem si všimla. Naše kuchyň spojená s jídelnou ho evidentně zaujala. Po levé straně se vyjímá kuchyňská linka z masívu doplněná pastelovými obklady, zatímco v druhé polovině prostoru zaujme velká lcd televize, dlouhý jídelní stůl s dvanácti polstrovanými židlemi a v rohu bílá krbová kamna. Jednu stěnu zdobí tmavě hnědá tapeta s jemnými vertikálními proužky zlaté barvy a ostatní zdi jsou k ní sladěné světle vanilkovým odstínem. Můj styl to úplně není, ale jde to. Otevírám posuvné dveře a říkám: „Jsme tu, tak tady je můj prostor.“

Patrik se stále rozhlíží. Velká místnost sloužící jako obývací pokoj s balkónovými dveřmi, které vedou na terasu a do zahrady. Další dva menší pokoje, jeden ložnice, druhý pracovna. „Jako dobrý, máš to tu pěkný. Takový úplně jiný než zbytek baráku. Moderní, hodně barev, ale dotažený.“ „Díky“ odpovídám „To je ten tvůj prostor? To je velký jako celej můj byt.“ Evidentně jsem ho pobavila. „Co budeme pít?“ přerušuju ho. „To je jedno, co máš.“ Usadím ho na hnědou koženou sedačku před televizi, pustím hudební kanál a jdu hledat nějaký alkohol. Někde určitě něco bude. Jestli existuje něco, co u nás nikdy nechybí, tak chlast. Dole v kuchyni je jen zbytek bílého z Moravy, to je jako nic. Tahle noc si žádá něco silnějšího. Jdu o patro výš a kouknu do „hospody“. Tak tomu říkáme jen mezi námi. Větší pokoj s na zakázku vyrobeným dřevěným barem, kuchyňskou linkou, krbovými kamny a stolem pro hosty. Táta tu má taky svojí hudební aparaturu, na kterou dost často, k naší radosti, hraje. Ironie samozřejmě. Jsou to několikery klávesy, zesilovač, mikrofon a taky akordeon. Jak ty jeho hudební produkce máma nesnáší. Má asi docela dobrý hudební sluch a to falešné hraní se zpěvem se moc nedá. Tady bývá lednička zásobená, podíváme se, co je tu k mání. Vida, ještě lepší, než jsem čekala: Captain Morgan a dvoulitrovka Coly Zero. Někdo mě má hodně rád. Paráda. Beru vše a spěchám za Patrikem.

„Sleduj, co mám, dobrý ne?“ „No tak to každopádně, to jsem nečekal.“ Gentlemansky se chopí rozdělání láhve a hned se z ní trochu napije. „Dobrý pití, dej sem sklo.“ Bleskově dávám na konferenční stolek dvě skleničky a taky misku se zelenými olivami. Patrik nám oběma nalévá a podává mi skleničku. „Tak na nás a dnešní večer.“ a přitom šibalsky zamrká. Jo, na dnešní večer. Jak tohle dopadne už asi tuším, ale proč to dělám? Pravidlo tří schůzek, píšou to v každém časopisu. No co, sestra se taky vyspala se švagrem hned první noc a jsou spolu už přes čtyři roky. Pravidlo tří schůzek je blbost.

Láhev je skoro v polovině a Patrik vypráví jednu neuvěřitelnou historku za druhou. Přistihuju se, že ho víc než obdivně sleduju a začínám být úplně vláčná. „Nejdeme do vířivky?“ Bože co to do mě vjelo? Takhle odvážná nebývám. Jestli jsem vůbec někdy byla, je ale pravda, že teď se cítím jako vyměněná. Jako kdyby alkohol utlumil veškeré zábrany, které mě v běžném životě brzdí. Zcela podléhám jeho kouzlu, gradujícímu šarmu, co nadobro uvěznil slušnou a váženou slečnu inženýrku. „Máte jo?“ „No ne nijak velkou, ale není špatná.“ „Klidně, dáme cigáro a jdeme.“ Odpovídá mi a je zjevné, že ta nabídka ho vůbec nezaskočila. Bere to, jako kdybych mu právě řekla, že zítra bude pršet. Masakr, no co už teď, děj se co má se stát.

Koupelna s vířivkou se nachází v obytném suterénu. Má modré kachličky, a přestože je v odlehlé části domu, je tu topení v podlaze a krásně teplo. Zapaluji pohotově pár čajových svíček. Čím míň světla, tím líp. Ještě, že se mořím už půl roku pravidelně v solárku. Moje bílá kůže je asi poprvé v životě opálená a musím říct, že to hned všechno vypadá líp. Patrik okamžitě sundává tričko a ochotně začne napouštět vanu. „Jak tohle funguje?“ „To je jednoduchý, napustíš vodu až nad trysky, potom to tady zapneš a ono se to spustí, nic víc.“ „Ok.“ Kýve, že to chápe a otáčí kohoutkem. Rychle přidám do vany pěnu do koupele s vůní jasmínu. No to ne, on už je celý svlečený. Jak suverénně si pochoduje po místnosti a prohlíží se v zrcadle. Alice nedívej se na něj. I když jsem toho vypila opravdu dost, jsou stále jisté hranice, které prostě musím zdolávat pozvolna. Tak je to tu, teď se musím taky svlíknout. Cizí kluk, kterého vlastně neznám. Navíc tak pěkný. No co, čím míň to budu prožívat, tím líp to celé bude působit. Věř si. Uf, jdu na to. Bojím se a zároveň se mi to líbí. Jsem hrozná.

Tak a už stojím taky úplně nahá. Patrik, který do této chvíle zaujatě sledoval, jestli už není na čase vypnout vodu, zvedá hlavu a poprvé se na mě podívá. „Máš hezký prsa“. Vůbec nevnímám, co mi říká, takže na lichotku ani nereaguju. Stojím nahá před klukem, se kterým jsem se teprve dnes seznámila, a to dokonce proto, že vířivka byla můj nápad. „Já jsem ale ujetej na zadečky, otoč se.“ Neváhám a otáčím se. Teď se mi postavil za záda, dává mi ruku na břicho a přitahuje si mě k sobě. „Na přesně takový, jako máš ty.“ Šeptá mi do ucha a líbá mě na krk. Jé, úžasný, nezklamala jsem ho, líbím se mu, a to líbání. To nemá chybu. Krk, ten mám tak citlivý. To ne. Tohle ne. Nemá smysl vzdorovat, už cítím, že jsem dokonale mimo kontrolu. Patrik ale přestává, plácne mě přes zadek a zahlásí: „Tak jdeme do vany.“

Voda je příjemně teplá, pěna úžasně voní a Patrik se na mě stále dívá. „Měli jsme si vzít to pití s sebou.“ „Jo, nenapadlo mě to.“ „Nevadí, pojď ke mně a dej mi pusu.“ Dnes jsem se skutečně překonala už neplánovaným striptýzem, takže už jsem schopná všeho. Pomalu se nadzvedávám a přesouvám směrem k němu. Sedám si na něj, rukama se chytám okraje vany a plním, co chce. Bere mě za zadek, dívá se mi do očí a říká: „Víš, co by se mi líbilo?“ Mě už nic nepřekvapí. „Chtěl by tě oholit“. Cože? Co na mě chce holit? Na tom jsem si dnes dala vážně záležet. Holím se celá kompletně už od puberty. Dokonce tajně tátovými žiletkami, protože ty jsou kvalitní. Ne jako ta přiblblá dámská holítka. „Myslím, že jsem oholená ale.“ „Jo, ale stejně bych to chtěl, je super jezdit holce po kůži žiletkou. Musíš mi věřit, že tě neříznu, uvolnit se, a to se mi líbí.“ Fíha, tak jo no. „Dobře. Tuhle koupelnu používám já, mám tu ve skříňce pod umyvadlem všechno, co potřebuješ.“