Odhrnuji si už asi po sté pramen vlasů z obličeje a rozhlížím se. Ještě kousek a budu na útesech. Už je večer, ale slunce stále pálí. Od moře fouká přívětivý vítr, díky kterému se to horko dá snést. Řecko je nádherné.
Azurově modré moře, majestátné hory a bělostná stavení rozesetá po vyprahlé krajině. Kdybych věřila na minulé životy, rozhodně jsem tu už někdy v minulosti musela být. Miluju to tu. Byl to báječný nápad vyjet si na dovolenou. Někdy to neškodí, být jen tak sama se sebou. Vnímat své myšlenky, potřeby, pocity a sny. Tělo mi zaplavuje pocit absolutního štěstí. Stojím úplně na vrcholu, dívám se do dáli a užívám si svojí nicotnost vůči mocné přírodní scenérii. Stačil by jediný krok, spadnu dolů z útesu, zabiju se a potom už nebude nic. Jsem tak blízko tomu umřít, že se mi o to víc chce žít. „Ty seš kráva, Moniko." Vynadám si a to mě vzpamatuje. Život je úžasný, ale tak křehký. Neblbni. Mírně zmatená ze svých myšlenek se rychle otáčím a vydávám zpět dolů na pláž.
Sundávám si páskové sandálky, brodím se horkým pískem a mířím k malé taverně vzdálené necelých sto metrů. Je tu dlouhé molo do moře a na něm jednotlivé stoly pro hosty pokryté lněnými ubrusy. Je prostřeno. Na každém stolku hoří svíčka a stojí naleštěné sklenice na víno. Šaty mám ucourané z pláže, nohy od písku, ale nevadí. Je to tu příjemné. Je hřích si tu nedat alespoň skleničku bílého.
Na kůly podpírající molo doráží v pravidelných intervalech mořské vlny. Jsou mírné. Zkrotily je nedaleké skály tyčící se nad vodní hladinou. Pomalý příliv vytváří monotónní, až téměř hypnotickou zvukovou kulisu. Stmívá se. Má kůže sála nakumulované teplo z celého dne stráveného na pobřeží. Tváře mi hoří. S mými dlouhými zrzavými vlasy si vítr dělá, co chce. Tu neposednou hřívu jsem vzdala nějak krotit. Neřeším to. Odpočívám a rozjímám. Na dovolené se nelíčím, maximálně jen černé řasy a na rtech třpytivý lesk s vůní jahod. Je mi tak dobře. Na moment se zaposlouchám do živé hudby linoucí se z nedalekého parku a říkám si, že právě takto si představuju dokonalý letní večer.
Přichází číšník. Mladý snědý Řek s vypracovanou postavou. Řekové jsou tak jiní, než muži u nás. Oni směle flirtují a ženy opravdu dobývají. Neuniklo mi, že na mě během těch pár dní, co jsem přijela, už pěkných pár místních pokřikovalo, pískalo nebo se dokonce se mnou dalo do řeči - řecky, bohužel. Je to milé a patří to k jejich temperamentu. Usmívám se na ně, ale vždy se snažím zmizet. Nejsem na podobný zájem zvyklá. Jsem obyčejná holka, kterou hravě zastíní každá dlouhonohá blondýna s napěchovaným dekoltem. Navíc je mi jasné, že oni to mají jen jako takový místní folklór, který není možné brát vážně.
„Co si dáte, slečno?“, číšník přerušuje dobrou angličtinou tok mých úvah. Zaskočil mě. Má příjemný hlas a zajímavý parfém. „Skleničku bílého vína a vodu, prosím.“ Mrkne, že to není problém a sebevědomě odchází. V restauraci jsem skoro sama. Jen u prvního stolu sedí starší manželský pár. Když to tak vezmu, tak tu trčím jako kůl v plotě, daleko od domova, od rodiny, od známých. Sama samotinká. Přesto ale nejsem smutná. Cítím vnitřní mír. Jsem slastně blažená a volná jako pták. Celé to uvědomění si mé opojné svobody a nezávislosti je tak vzrušující. Stejně jako silná vůně oleandrů, co přinesl vítr.
Pozoruju číšníka, jak mi přináší víno a dívá se mi přímo do očí. Má je hnědé a tak neskutečně pronikavé. Vidí s nimi určitě až hluboko do mého nitra, úplně mě odzbrojuje a rozpouští poslední zbytky mé nepřístupnosti. Brr, musím uhnout, to se nedá vydržet. Usmál se. Vítězství v této malé hře patří jemu a on to moc dobře ví. Pokládá přede mě skleničku s příjemně vychlazeným bílým vínem a také karafu s vodou. Přiblíží se a světlo svíčky se zajímavě odráží v jeho tváři. Zašeptá: „Můžu?“ Otevírám pusu, abych odpověděla, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Rty nechávám pootevřené údivem, zírám na něj a čekám, co se bude dít. Bere do ruky můj neposedný pramen vlasů, chvilku si ho prohlíží, jemně mne v dlani, natočí si na prsty pár jeho vlnek, aby je během okamžiku zase rychle uvolnil. Snad si v ten moment uvědomil, že já jsem host, on tu pracuje a nehodí se být tak osobní. Pramen mi dává za ucho, a prohodí už trochu odměřeně: „Krásný vlasy.“. Odchází. Buší mi srdce, dívám se do dálky a snažím se zorientovat v záplavě svých pocitů. To bylo tak překvapivé, nečekané a tak, tak erotické. Sedím nehnutě a jen sem tam zaregistruju, jak čas od času zpoza baru nakukuje mým směrem a dlouze si mě prohlíží.
„Moniko, neznáš ho, kdo ví co je zač, brzdi." Tohle nemůžeš. Ovládej se. Dobře, bylo to zajímavé, ale stačilo. Dám si ještě vínko a zhltnu si u svíčky pár kapitol z knihy, co jsem rozečetla odpoledne na pláži. Už si ho nebudu všímat. Odstup, jasný! Čtu a vyruší mě smích. Přišly nějaké starší šaramantní dámy a sedají si jen kousek ode mě. On s nimi rozverně konverzuje a cizinky se smějí na celé kolo. Nerozumím jim vše, ale štvou mě. To je můj číšník. Žárlím. Naschvál se na něj už ani nepodívám.
Dala jsem si skleničky ještě dvě. To víno je tak sladké, lahodně opojné a moc mi chutná. Snažím se stále číst, ale už na to skoro nevidím. Vlastně jsem si nevšimla, že v restauraci už nikdo, kromě mě není. Je skoro půlnoc. Číšník začíná sklízet jednotlivé stoly a já chápu, že už zavírají. Pokládám na stolek dvacetieurovku, zatížím ji prázdnou karafou a mám se k odchodu. V momentě, kdy míjím svého sexy číšníka, mě chytí za loket a povídá: „Nechceš se jít vykoupat?“
Krve by se ve mně nedořezal. Teď? S ním? Proč? Drží mě a já se cítím jako by mi tělem projel slabý elektrický proud. Uf. Šílený. Jsem ovíněná, chtěla jsem jít na hotel, ale tohle zní přeci celkem nevinně. To bych mohla. Vykoupu se a půjdu.
Kývu a číšník se usměje. „Skvěle, tohle počká. Jdeme.“ Nechá restauraci být a vede mě na pláž. Ta je ostatně všude kolem, takže se nemusí bát vzdálit.
Měsíc je tak velký, že zakrývá skoro celý obzor. Městečko už celkem ztichlo a noční klid ruší pouze vytrvale bzučící cikády. Číšník mi stahuje ramínko od mých rozevlátých šatů z lehounké příze. Nebráním se. Teď druhé. Šaty se svezou dolů, až se samy poskládají u kotníků. Stojím tu už jen v růžových bikinách. Dívá se na mě tím svým pohledem a se mnou se točí celý svět. Není to vínem, ale jím. To jsem ještě nikdy nezažila. Nikdy by mě ani nenapadlo, že tohle jsem schopná udělat. Rozepne si košili, vyklouzne z kalhot a skočí do vody. Udělá pár temp a vyzve mě, ať jdu za ním. Bojím se neznámé vody v noci, bojím se jeho, ale jdu. Rozpačitě krůček po krůčku vstupuju do vln. Dochází mi, že to asi zase tak nevinné nebude.
Přiblíží se ke mně. Kapky vody se třpytí na jeho opáleném pevném těle, je dokonalý. Dívá se mi do očí a povídá: „Neboj se.“
To, co se dělo dál mi splývá v jedno neuvěřitelně krásné spojení dvou přitahujících se duší a ten nejlepší sex, jaký jsem kdy zažila.
Za svítání mě doprovodil do hotelu a rozloučil se. Zbytek noci jsem nespala. Omámená a tak plná života. Ráno jsem se po snídani vydala na trh koupit si ovoce. Potkala jsem ho. Se dvěma malými dětmi a zřejmě s manželkou. Dělal, že mě nevidí, i když moc dobře vím, že viděl. Chvíli jsem stála jako opařená, ale hned vzápětí mi došlo, že je to tak, jak to má být. Usmála jsem se na něj a v klidu odešla. Cítila jsem jeho pohled ještě chvíli v zádech, ale to jen než jsem zašla za roh. Do jeho taverny jsem už nepřišla.
Naše osudy se spojily pro jeden kouzelný večer. Budu tomu neznámému muži navždy vděčná, protože mi otevřel oči. Teď vím, že příště už nemusím utíkat do Řecka a šplhat na vysoké útesy, abych cítila, že žiju. Už nemusím…
