Tento termín znám již od útlého dětství, nikdy mě ovšem nenapadlo, jaký rozměr toto sousloví skrývá, dokud jsem se jí sama nestala.
Co by studentka jsem u svých spolužaček, které měly děti, tvrdila v souvislosti s jejich výkonností to, že v okamžiku, kdy žena porodí, tak se z ní v mých očích stává nadčlověk. Co když ale taková žena zůstane už v průběhu těhotenství sama?Je jedno z jakého důvodu se tak stane, ale věřím, že jen minimum žen se ocitlo právě v tomto nejcitlivějším období single z vlastní vůle. Která z nás by se přeci dobrovolně vzdala té vize úplné rodiny z reklam, kde nechybí zahrada s bílým plaňkovým plotem a skotačící zlatý retrívr?
Ať už tak či onak, je to velká zatěžkávací zkouška. V dnešní době kdy lecjaká periodika plní texty o famózním stavu těhotenství a nesmírném štěstí, které byste měla pociťovat, to přináší místo podpory a vyjádření empatie ještě větší nahlodání už tak dost zdrbnuté psychiky. Kromě fyzických těžkostí spojených s jiným stavem máte také velké obavy ze zdraví miminka, z porodu a z toho zda vše zvládnete, jak se má. Pojetí mateřství ve 21.století je velká věda. Internetová fóra a diskuze plné fanaticky precizních matek, které se předhání v encyklopedických znalostech všech možných oblastí, nasazují laťku proklatě vysoko. Kromě toho musíte řešit finanční stránku, na kterou jste sama a nutno podotknout, že stát, pokud nejste skutečně živořící bytost na ulici, neudělá v tomto směru nic. Co je snad ale nejhorší, je ta osamělost. S tou se bojuje nejhůř. Hormony napěchované tělo vám vhání slzy do očí pokaždé, kdy sedíte v poradně u gynekologa a jako jediná tam trčíte mezi těmi páry sama. Vidíte nadšené otce natěšené na ultrazvukové vyšetření vytouženého potomka a je vám to líto. Nelitujete ale sebe, ale to malé, co se narodí, které tohle nemá a mít nebude. Každou chvíli se někdo zeptá na otce dítěte, kde je, kdy přijde, jestli má radost a další a další nepříjemné otázky, které sypou sůl do rány.
První porod je o totálním strachu z cesty do neznáma o které víte jediné, že ji musíte zvládnout. Další a další dotazy na tatínka, vedlejší porodní sály plné dychtivých milujících partnerů s foťáky, kamerami, plnou podporou a očima vyjadřujícíma neskonalý obdiv ke své trpící ženě, která rodí nový smysl života. Jste tam sama, bolí to jako ještě nikdy nic a víte, že bojujete jen sama za sebe a pro to malé stvoření. Cíl splněn. Fajn. Každý moment v porodnici vám ale zase vykládá karty na stůl. Je to stále dokola. Otázky, otázky a otázky. Tatínci líbající své ženy, kterým by v tu chvíli snesli modré z nebe. Děláte, že to nevidíte, nic jiného nezbývá. Vše vás bolí, nutí vás každé tři hodiny kojit, jste totálně ve stresu z úplně nových věcí, které si musíte bleskově osvojit, ale bojujete. Tohle všechno je ale ještě brnkačka. Přijdete z porodnice domů a po pár týdnech zajedete režim. Přichází chronická nevyspalost, obíhání dětských lékařů a nutných vyšetření, první neduhy a nemoci, dokupujete vše potřebné, stále se učíte a učíte. Balancujte s autosedačkou, kočárkem, všude a stále sama, totálně vyčerpaná. Když jste mezi lidmi, stále víc si všímáte na první pohled šťastných rodinek, je vám to líto, děťátko ale roste a nic nechápe. Zaručeně ale nejtěžší jsou ty chvíle, kdy to vaše malé dělá první pokroky, drží hlavičku, směje se, otáčí se, zkouší si sedat. Jste dojatá a nadšená a není to s kým sdílet. Musíte být stále silná jako pancíř. Musíte být veselá a milá a to celý den i noc. To jen v okamžiku, kdy na chvíli to maličké usne máte nárok se zhroutit a ronit slzy. Ulevit si. Dostat to ze sebe ven. Nejsou to slzy slabošské, ale slzy ušlechtilé. Z žen, které porodí se možná stává nadčlověk, ale z žen, které porodí a jsou na to samy, se stává víc než to. Ono dost na tom, jak těžké je být dobrá máma, nepředstavitelně těžší je být excelentní tátamáma.
Den matek se u nás slaví druhou květnovou neděli, co si tak udělat den svobodných matek, nezasloužily bychom si ho?
[/content]
