Nemám ráda překvapení. Že bych byla neskromná, náročná nebo rozmazlená? Nemyslím. Že bych byla snílek, který ve slibovaném překvapení tuší minimálně vzdušné zámky nebo modré z nebe?
Možná. Rozhodně jsem ale optimista, který vždy za tímto vzrušujícím slovem vidí nějakou bombu, něco při čem se země zachvěje, co vyrazí dech a budou se zkrátka valit oči. Bohužel nedokážu omezit svá velká očekávání a proto zákonitě vždy dorazí silný pocit zklamání. Naučila jsem se nedat nic znát a přijímat i vytřenou podlahu, zaparkované auto před domem nebo vynesený koš jako to nejúžasnější překvapení, co jsem mohla zažít. Je to ale fuška. Schopnost mlžit přetvářkou je výsledkem mého dosavadního celoživotního snažení a nejsem si jistá, jestli to na mě stejně není poznat. Nejsem dobrý herec. Pochopitelně takové překvapení snů nemusí být materiální povahy, naopak nemateriální je žádanější, aby nedošlo k nějaké mýlce. Jenže kdyby tak šla kreativita zobat v pilulkách jako doplněk stravy.
Nejspíš nebo spíš určitě má tento problém svůj prapůvod v dětství. Rodiče zkrátka nejsou vždy naladěni na vlnu svého dítěte a ne vždy mají chuť se vcítit a vytvořit překvapení, které opravdu překvapením bude, v tom pozitivním slova smyslu. Tento jev ukazuje krásná scéna ze známého filmu Obecná škola a rozhovor probíhající u vánočního stromečku : „Vzduchovka!“ řekne Eda a tatínek v podání excelentního Zdeňka Svěráka odpovídá: „No, ona to tak úplně vzduchovka nebude, ale zbraň to je.“ Chlapec je ale slušně vychovaný a statečně rozbaluje svůj stojánek na noty.
Tohle je větší problém, než by se mohlo zdát. Takto vznikají křivdy, které si člověk pamatuje celý život. Moje máma mi stále opakuje svůj padesát let starý zážitek, kdy si moc přála červenou taštičku za pár korun. Stále ji okukovala ve výloze, ukazovala své mamince a doufala, že ji najde pod stromečkem. Samozřejmě, že nenašla. Snad každý by mohl přihodit podobný zážitek a já si na základě toho přísahala, že tohle nikdy své dceři neudělám, i kdyby na chleba nebylo. Jenže! Když procházím oddělením hraček a vidím, že ty největší „kraviny“ stojí nejvíc peněz a že nějaká zrůdná příšera, která zrovna teď balamutí dětské hlavičky z bůh ví jakého televizního seriálu, stojí skoro stejně jako lyže, tak mám sto chutí své předsevzetí hodit za hlavu. No ale nemůžu. Nechci přeci, aby má dcera neměla ráda překvapení. Navíc je třeba naučit se odlišovat maličkosti co do dětských přání. Panenka Barbie ještě totiž neznamená jen panenku Barbie, ale musí to být přesně ta konkrétní. Stejně jako Lego není jen Lego, ale musí to být přesně to, které dítě chce. Chápejme, které vidí v tv reklamě nebo přesně to, které má (Nebo lepší, ale které to je?) jeho oblíbený spolužák. Když opomenu to, že schopnost koupit přesně tu věc, která je očekávána, vyžaduje mnohdy dlouhodobou studii svého dítěte a jeho potřeb, tak globálně vzato je to celé na hlavu a nenapadá mě jak z tohoto komerčně povrchního systému ven. Snažit se o alternativní přístup? No jo, ale ne každé dítě chce být outsider, protože je jiné. Respektive ne každé dítě ustojí to být jiné a udělá si z toho přednost. To by nás, takových sabotérů reklamní masáže peněženek milujících rodičů muselo být víc. Tak jedině odstěhovat se vysoko do hor, žít v salaši, ignorovat bzučení civilizace a živit se jen lovem a sběrem. Na to nejsem dost extrémní a nejsem si jistá, jestli by ještě takový kousek hor bez dosahu civilizace někdo někde u nás nalezl.
Podtrženo sečteno, řešením by bylo překvapení zakázat, zrušit, vyškrtnout ze slovníku a bylo by na světě líp. Jenže právě proto, že jsem optimista, který nepřestane doufat, že si jednoho dne prostě musí sáhnout na ten konec duhy, tak věřím, že i já jednou zažiju něco pohádkově neskutečného, něco mezi nebem a zemí. Nezmar no, zatím proto nechám problematiku ohledně překvapení mezi akty X a třeba někdy...
