Jak ryzí rockerka na taneční hudbu upgradovala

Ještě dnes mám před očima to odpoledne, kdy se stavil kamarád s nahrávkou pofidérní kvality a jal se jí za každou cenu prezentovat.

Čekal pompézní reakci, minimálně takovou, kterou by zasluhovalo vynalezení žárovky nebo objevení Ameriky. Tehdy pronikl do pirátské sekce internetu v kinech ještě neodvysílaný film Blade a přišel s něčím neznámým a mimořádným. Ta scéna, kdy Blade vstupuje do tajného upírského klubu a hodlá pár krvelačných monster zprovodit ze světa, by byla celkem průměrná, až na hudbu, která to celé dokreslovala. Techno, jednoduchý rytmus, světelné efekty. Ta zaujala, pravda. Ovšem tehdy jsem jí stejně myslím okomentovala pubertálním "ccc", zabouchla dveře od pokojíčku a pustila řádně nahlas něco od Tří sester. Byla jsem rocker. Měla jsem ráda sugestivní hudbu, která mi byla schopná vbubnovat do hlavy optimistickou pohodu a klid. Dojímala jsem se nad texty Aleše Brichty nebo Komunálního odpadu. Písničky ve stylu alkohol, sex a zlomené srdce, témata ve kterých si každý našel to své trápení. Celou střední školu jsem prošla s Nirvanou, Guns N´Roses, Aerosmith a spoustou dalších. Pro kazetu s John Bon Jovi jsem v Londýně dokonce udělala osobní rekord v běhu, abych si jí stihla těsně před odjezdem koupit, tak moc jsem tu hudbu prožívala. Zvláštní ale je, že jsem nikdy neměla ráda rockery s dlouhými umaštěnými vlasy, elastickými džínami a ocvokovanými bundičkami. Ti, co se na koncertech potáceli po parketě s půllitrem piva, které víc rozlévali než pili a kouřili jednu za druhou. To ne. To ale tato hudba sktriktně nežádá. Dokonce jsem podobným asexuálním týpkům přiřkla přezdívku "džískař". Omlouvám se předem rozšířenému kousku oblečení, které, jak jsem se dočetla, zažije na módním poli brzy velký boom. Měla jsem ráda a mám, citlivé drsňáky typu Dana Landy. Líbí se mi nejen jak vypadá, ale i jak respektuje svoji ženu a má rád své děti. Ať už je to v jeho soukromí jak chce, libí se mi jeho mediální obraz. Ten co měl, ten co má a doufám, že i ten co mít bude. Stárneme tak nějak spolu.

Nastal u mě ovšem v poslední době výrazný zlom a to tehdy, když jsem přestala kouřit. Paradoxně mi to kompletně přeprogramovalo myšlení. Jako by mi ta hudba bez pivka a cigárka už vůbec nechutnala. Piju víno, nejraději bílé a spolehlivě mě naladí vlezlost taneční hudby. Ať už house nebo trance a další mutace. Nejsem znalec, který by měl ty titěrné nuance v malíčku, to určitě ne, ale vím, co se mi líbí. Už se tomu nebráním, už to nekritizuju a neodmítám. Naopak, dovolila jsem té hudbě dostat se mi pod kůži. Neopouštím staré známé pro nové, takže rocková cd zůstanou tam co jsou, a když něco z nich zazní v rádiu, nepřeladím, ale už jsem jinde. Stejně jako Picasso potřeboval kubismus k tomu, aby byl spokojený se zachycením reality, já potřebuju elektronickou hudbu k tomu, abych měla ten správný auditivní vjem.  Je to jako kdybych měla už všechno odžito a už se nepotřebovala zbytečné dojímat s Alešem, že Jednou to pochopím. Nejspíš jsem pochopila...