Tak přesně takhle zněla rada pro mého kamaráda, který se mnou probíral svůj pocit, že neumí sbalit takovou slečnu, jakou by si představoval. Prý nepozná, kdy má o něj dotyčná zájem. Ach jo.
Je to pěkný úspěšný (na můj vkus až moc) perspektivní mladý muž a je sám. Proč? Moc to řeší. Nějak mám z vlastní zkušenosti pocit, že nejvíc bodují ti, co se na nic neptají a prostě jednají. Holka se tak mnohdy nestihne ani nadechnout a už je ruka v rukávu. Čím větší intelektuálka a čím výš postavená žena, tím je tato metoda účinější. Otec mé dcery mi na první schůzce celkem nadřazeně a opovržlivě řekl: "proboha už nemysli". Poslední věta před smrtí, dalo by se říct, ale ten večer mě na to sbalil. Ta přímočarost, dominance a odvaha mi imponovala. Nebyla jsem na to zvyklá.
Mozek je v tomto směru prostě dobrý sluha, ale zlý pán. Jedinci obdaření inteligencí jsou sice úspěšní ve svých profesích, ale vzdalují se prostému chování obyčejných smrtelníků. Stokrát analyzují problém zvaný "dojít po práci na poštu". Vyhodnotí všechny alternativy, propočítají nekratší možnou cestu s ohledem na předpokládaná rizika a když tohle vše vyústí v nějaký závěr, může se stát, že tam ani nevyrazí a záležitost uzavřou jako moc složitou. Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku je sice zkarikovaný intelektuál, ale vychází z reálných rysů. Tím, že jsem se nějaký čas pohybovala na akademické půdě a mám v této sféře kamarády, vím, že tací skutečně jsou. Je pro ně mnohem snazší napsat dizertační práci, než sbalit holku. Přitom to chce jedno jediné, říct si "proboha už nemysli". Zařídila to příroda dobře, že jen silní testosteronem překypující a průbojní muži nejčastěji bodují? Já někdy nevím...
