Před pár dny jsem dostala dvacet tisíc, dědictví po babičce. Nic nemůže ztrátu tak úžasného člověka kompenzovat, to je samozřejmé.
Její nedávný odchod je ale věc nevratná a tak nezbývá nic jiného, než tento fakt akceptovat a přijmout jako přirozenou součást života.
Odkaz, který zanechala, ten nehmotný, kterým je výčet životních hodnot a mimořádných povahových vlastností, ten si nesu v sobě dál. Jako její potomek ho budu předávat, pokud to bude jen trochu možné, a ideálně by to tak mohlo pokračovat dál, z pokolení na pokolení. Ale její odkaz hmotný, zmiňované úspory, ty jsou tu teď. Teď mají nějakou reálnou hodnotu a teď musím rozhodnout co s nimi.
Když vezmu v potaz, jakým způsobem babička sumu střádala, na úkor jakých osobních omezení a nesmírné skromnosti, tak myslím, že nominální hodnota, pro představu, by v jejím případě zasloužila minimálně jednu nulu navíc. Tuto skutečnost si plně uvědomuji a z piety ke své babičce ctím. Ty vyžehlené bankovky mě úplně pálí v ruce. I nejlehkomyslnější povaha by v tuto chvíli měla úctu. I kdybych si ty peníze vydělala opakovaným vysilujícím dvanáctihodinovým kopáním výkopů v těch největších vedrech, a měla ruce rozedřené do krve, nevážila bych si jich víc.
Vím, že investovat je musím, protože v této podobě jsou velmi zranitelné. Ale jak?
Musí to být něco ušlechtilého, něco co bude mít smysl, něco co přetrvá. Napadla mě charita nebo adoptovat na dálku nějaké nebohé dítě v Africe. Jenže kdybych měla jistotu, že pomoc skutečně doputuje potřebným, že bude s těmi penězi naloženo opravdu efektivně. Nemám. Nebo bych měla přispět na nějaký ekologický počin? Vždyť to kácení deštných pralesů nebo neustálé vymírání dalších a dalších druhů živočichů je hrozná tragédie. Jenže zmůže něco finanční kapka v moři? Nebylo by to platné stejně, jako zalepit prasklinu ve vzducholodi žvýkačkou? Je to dilema. Rozhodně nemůžu koupit žádnou spotřební věc, byť bych jí ocenila sebevíc. Vrazit to do nějakého kurzu, na parádu nebo na opravu auta. To bych se nemohla podívat sama sobě do očí. Takže babo raď. Respektivě babi, poraď...
Jestli bych neměla lehčí hlavu ty peníze nedostat. Abych je investovala tak, že by vydělaly jmění, na to nejsem ten správný střelec a ani bohužel fiškus, co by sjížděl vývoj akciových indexů každé ráno s prvním šálkem kávy. Ach jo. Mám vysadit nějaké stromy nebo nechat udělat zlatý šperk podle vlastního návrhu, který by se stal rodinným klenotem. Není to klišé? A vůbec, budu já mít nějakou rodinu, v rámci které by se předmět nostalgicky předával? No, to je taky otázka.
Bratr dal peníze na spoření svému synkovi a má po starostech. Tak to jedině že bych si na rok zasponzorovala nějakého křečka v Zoo. To jedině. A kdoví jestli to taky není podvod. Dnes si něčemu věřte.
Moc jsem toho nevyřešila, že? Ale co byste udělali vy?
Mezi námi, pokud si myslíte, že se zbytečně věnuji něčemu, co by se dalo operativně řešit v pár minutách, tak to jste mě potom vůbec nepochopili, anebo jste neměli tak úžasnou babičku.
[/content]
