Dneska jsem šla z oběda a už to tam někdo věšel, zase ty příšerný plastový jehličnany, s těma umělohmotnejma jablkama a zlatejma mašlema. Obrátila jsem oči v sloup a začla se modlit, abych náhodou z rádia neuslyšela Last Christmas.
Vždycky jsem Vánoce měla docela ráda a když přišel někdo s tím, že je nenávidí, říkala jsem si, že je to jenom trapná póza. Není. Nedělám se zajímavou. Vánoce pro mě přestaly mít kouzlo.
Tyhle svátky byly celý takový divný. Vrátila jsem se domů po dlouhé době. Naopak někdo jiný domov opustil. Dívala jsem se na pohádky a najednou mi přišli ještě o něco víc naivní než já sama. Šla jsem na mši a přišlo mi to jako tlachání o ničem. Seděla jsem v pokoji a ozvala se šílená rána. Někdo už to kouzlo Vánoc nemohl vydržet a samou radostí proskočil oknem. Ze sedmého patra.
Myslím často na Zbyňďu, jak jsme si spolu hráli na rozstleskávačky, jak jsme společně milovali prince Romualda z pohádky Princezna Fantaghiro, jak si vzal na můj maturiťák sako od Bosse a pak neměl na ponožky. S některými odchody se člověk nikdy nesmíří, zvlášť když jsou příliš brzo.
Děda. Je tristní koukat se, jak si nepamatuje to, co jste mu řekli před pěti minutami. Je smutný, že někdo, kdo procestoval celou Afriku a Arábii nedokáže trefit ze svého pokoje na záchod. Nebo zapíná uprostřed noci plyn. A pak sedí sám v jídelně zničený a zlomený. Ten silný děda, který mě táhal na výlety a výráběl mi šperky z každýho kousku plechu, kterej jsem někde vyhrabala.
A babička – vypadám prý jako ona. Mám obličej někoho, kdo už tady není - dost zvláštní. Na vánoce si už nikdy nevybalím tu příšernou silónovou košili, ve které se nedá spát. Ani datle, které voněly (a trochu i chutnaly) jako mýdlo, se kterým byly zabalené. Skoro se mi po těhlech naprosto nevhodnejch dárkách začíná stýskat.
Ty ozdoby a ta atmosféra mě začínají děsit. Každej rok si uvědomím, co všechno jsem ztratila. Kolik lidí přišlo a zase odešlo. Kolik jich jenom odešlo. Děsí mě křehkost všech těch vztahů. Bojím se kolik jich člověk/život dokáže rozbít.
Budu jíst kapra. Budu balit dárky. Budu se tvářit mile. Budu dělat, že mi nevadí, že je nás o jednoho míň. Budu koukat na pohádky. Budu se snažit nějak zahlušit tu prázdnotu a smutek.
Je to jenom jeden den. Dá se to přežít.
