Jsem žena. Křehoučká blondýnka, co se brodí ranní rosou, v průsvitné halence vystupuje z mlhy. Jsem dokonalá v každém ohledu. Nerostou mi chlupy, nechodím na toaletu a živým se jen vůní lesních květin. Jsem čistá jako prašan v Alpách. Nepolíbená, na sex nemyslící. Snad jen v intencích nejvyššího spojení lidských bytostí. Jsem přesně taková, jakou mě chcete mít a čekám jen na vás. Na kohokoliv z vás….
Předstírá se mi to trochu špatně. Jde mi to tak jednou tejdně a musím si dát záležet a to nejen proto, že mám vlasy černý jak uhel, měřim metr osmdesát a chlupy mi rostou asi i na uších. Ale snažím se. Nechávám se dobrovolně spoutat do téhle přiblblé představy. Do představy, kterou se snaží mít muži o ženách a kterou i ženy rády podporují. Hlavně žádní bobři, hlavně žádný pomeranče na stehnech a cizí ptáci mezi nohama. Všechny se snažíme vyvolávat tuhle představu. Něčeho, co neexistuje. Ale čemu rádi uvěříme.
Byl večer a já ze sebe tvořila přesně tu bytost, po které muži touží. Tu „křehoučkou blondýnku“. Úzký kalhoty, které zkrotí křivky dole, bílý korzet, který vykouzlí křivky nahoře. Načechrané vlásky, hluboké oči, plné rty. Iluze. Vzpomněla jsem si, jak jsem vypadala dneska ráno, když jsem vytírala chodbu. Těžko říct, která z těch dvou tváří je ta pravá. Zřejmě ani jedna. Možná obě. Ale světu mimo obývák nastavuji tu líbivou. Tu zkrocenou šminkami a zeštíhlujícíma kalhotama.
Samozřejmě se zadařilo. Postávala jsem tam a pak se na mě štěstí usmálo. Nebo spíš on se na mě usmál. Dobře tančil, dobře líbal.
Když mi bylo šestnáct mohla jsem se chovat jako pipinka. Dneska stojím na jiném místě. Tehdy jsem se mohla chichotat jak idiot a celej svět se chichotali se mnou. Dneska stojím na jiné straně. Na té straně, kde všichni znají svojí cenu. Kde ženy nepřemýšlí rozkrokem. Co by si s tím pak ti chudáci mužové počali, když otec je vždycky nejistý. To je ta přijatelná cesta.
Naučila jsem kličkovat, zastírat, překrucovat. Náhodné známosti tajit i před spolubydlící. Chlupy si rvát bolestivými způsoby, jen abych vypadala jako nemluvně. Pusu zamykat na tři západy, aby z nich náhodou nějaká ta p**a nevypadla. A někdy se sama přistihnu při tom, že se kroutím hlavou nad šestnáctiletejma holčičkama, který nijak nezastíraj nadšení z toho, když jim někdo obdivně zírá do výstřihu. Mám pak chuť dát si facku. Páč moje prsa tak nějak cejtěj, že by se jim něco takovýho taky líbilo. Ale znají svou cenu.
Políbila jsem ho ještě jednou. Je jaro, chvíli po dešti. Přejíždí mi rukou na klíně a já cítím vlhkost nejenom ve vzduchu. Hladím ho po těch dlouhých vlasech a na chvíli ten moment ruším. V hlavě se mi honí několik myšlenek. Existuje několik možností, které může slušná dívka udělat. Může zůstat slušnou dívkou. Může ale taky položit tu jednu jedinou větu, která vylepší tenhle večer a zničí všechny večery příští, ty společné.
- Strašně tě chci. – zašeptal mi do vlasů
Existuje nějaká možnost, že tahle známost bude mít pokračování? Je z Ostravy – to je trochu z ruky. Má dlouhý vlasy – a to je hezký. A umí dobře tancovat. Sumírovala jsem si v ovíněné hlavě tyhle tři poznatky, který jsem z něj za večer vytáhla. A ta věta mi nešla přes rty. Nakonec jsem ji neřekla, naposledy ho políbila a nasedla na tramvaj.
Vplížila jsem se v noci do bytu. Servala jsem ze sebe úzký džíny a křivky trochu povolily, sundala jsem korzet a prsa se o něco zmenšila. Smyla jsem obličej a zůstala jsem tam zase jenom já. Rozcuchaný, trochu opilý strašidlo. Kdyby mě viděl takhle, šeptal by mi do vlasů, že mě chce? Asi těžko.
O týden později přišla smska. - Jak se má Praha? - Neznámé číslo. Že by se ta cudnost pro tentokrát vyplatila? Usmála jsem se. - Praha se má momentálně báječně. A co Ostrava? -
