„Moje kamarádka si pro mě představovala někoho, kdo mě bude na rukou nosit. Ale víte co, svět není ideální! Takhle to přece nikdy není! Proto ona dodneška partnera nemá, já ano.“ Vendula Auš Svobodová. Zaklapla jsem starší číslo časopisu pro ženy. Být kamarádkou Vendulky, už s ní nikdy nepromluvím! Byla moje první myšlenka. A nemá náhodou pravdu? Byla moje druhá myšlenka.
Už od našich dětských let, nás maminky, televize a knížky krmí oněmi kouzelnými příběhy. Dívka, kterou šikanuje nevlastní matka, ztratí na plese střevíček, najde ho sličný princ. A je z toho pochopitelně láska jak trám. Blond kráska, co se takhle jednou píchla do prstu, usne, ale ani zámek obrostlý roštím, ani sto let jejího sladkého snění, nebrání tomu, aby se do ní zamiloval statný jinoch. A nebo ta nafoukaná mrcha, co je líná zavázat si střevíček! Nakonec klofne mladého krále i s celým královstvím!
Ano všechny sníme o princi. O tom, že má postavu jako Brad Pitt, bydlí v něčem, co nám silně připomíná zámek na Loiře a s úsměvem na rtech nás nosí na rukou… Sníme do té doby, než nastane střet s realitou.
Přijde náš náctiletý věk. Najednou nás život postaví, před „Muže“. Blonďáček s andělskýma očima, co kouří na záchodech a hrozí mu zvláštní škola. Naše srdíčko se rozbuší pokaždé, co nás mine na školní chodbě a na Valentýna mu posíláme zamilovaná psaní. Je to poprvé, co naše představy dostanou na frak. Princ nám nezavazuje střevíček a nebudí nás polibkem. Princ na nás bohapustě kašle a radši hulí za školou s tou čůzou Evou Čundrlíkovou.
A pak se to veze. První rande, první sex, první vážná známost. Jednoho dne sedíme u snídaně naproti muži. Prohlížíme si, jak srká kafe, jak mu drobky padají do klína a jak má na sobě třetí den to stejné tričko. Horko těžko jsme ho lovily někdy před lety u táboráku, posléze nás týral tím, že nevolal a teď se vedle něj den co den budíme – budíkem.
Díváme se na muže, který není ani trochu princ. Nelíbá nám ručku, nebudí nás ze sna polibkem a ani blbou kecku nám nikdy nezaváže.
Tyhle úvahy bývají vstupenkou do pekla – stačí jediné… aby nám přes cestu přeběhly blond vlasy a andělské oči – i po dvaceti letech nebesky modré. Donese nám květiny, pozve nás na víno a na skvělý výlet. Okouzluje nás vtipnými historkami, baví nás jeho inteligence a rozhled, umí se oblékat, voní. Žijeme svojí pohádku. Někdy pálíme mosty, někdy nám zbydou poslední zbytky rozumu. A velmi, velmi zřídkakdy to vyjde.
Dřív nebo později vyjde na světlo boží komplikovaný život princův. Děťátko v Plzni? Manželka v luxusní klícce za Prahou? Další tři (jeho) princezny v naší ulici? Nastává střet s realitou číslo dvě. Pohádky jsou iluze.
Je hezké mít svoje sny. Je hezké hledat prince. Ale ten princ občas sedí naproti nám. Možná mu padají drobky od pusy, možná mu budeme muset koupit parfém a možná nemá ani ty blond vlasy. Ale víme, že je ochotný nás na rukou nosit. Jenom zkrátka nemá takové svaly jako kdysi.
Napsáno pro www.managerka.cz
