Občas piju. Občas to někdo vidí. A občas z toho něco vznikne. Je fajn být múza. A opilá dáma.
To bylo totiž nějak takhle takhle (v kostce jsem se zkrátka zlila). A já doufala, že to zůstane jenom mezi mnou a blogem. Nestalo se. Proběhl pak jeden polibek (skoro jsem omdlela) a stala jsem se nesmrtelnou – asi na týden.
Nejdřív jsem se dozvěděla, že jsem múza. Říkal mi to nad ránem po jednom koncertě. Tak jsem jásala a několik dní se opájela tím slastným pocitem. Viděla jsem desítky příštích generací ronících slzy nad nesmrtelným romantickým songem Claire ma belle. Ve výsledku to bylo trochu jinak.
Když vyprchal první nával euforie, začla ve mně hlodat zvědavost a nedočkavost. Chtěla jsem ten nesmrtelný romantický song slyšet. Tady a teď. A tak jsem poprvé a naposledy (to trochu lžu) odhodila hrdost a napsala první.
A měla jsem to černé na bílém. Jsem opilá dáma. V jedné hře. La Putyka se jmenuje. Nejdřív jsem dostala záchvat smíchu. No nic. Claire ma belle se nekoná. La Putyka tedy. Zapátrala jsem po internetu. Byl prosinec. Nic jsem nenašla. Achjo. No, to zase bylo slávy kvůli nějakýmu spolku amatérů. Nakonec mi ten skladatel dodal i další info. Předpremiéra bude v divadle Archa – projekt Rostislava Nováka. No vida.
Seděla jsem v první řadě. Scéna byla prázdná, jenom tam jakýsi týpek s červenym frňákem hulákal, kdo si dá pivo nebo zelenou. U toho sunul pojízdnej bar ověšenej blikacíma světýlkama. Nakonec se odsunul někam do zadu. V La putyce mezitím pospávali různé známé i méně známé tváře.
Pak tam zase vylezl, tlačil ten svůj vozejk a vykřikoval, že to bylo poslední píííívo a ať si už táhneme domu. Instinktivně jsem se schovávala za kamaráda a říkala, co to bude proboha za dno. Pak se probrali i ostatní aktéři a to pivo nám ten vrchní (kterej byl trochu divnej) dal.
„Když máš v chalupě orchestrión, tak máš v chalupě orchestrión,“ spustili muzikanti v rohu. Pobíhal tam ten chlapík s červenym nosem a pak ještě vášnivý pár, jeden mlíčňák, několik rváčů, dva štamgasti, opilá dáma….. Běžné osazenstvo putyky.
Někdo tančil, někdo skákal na trampolíně, někdo předváděl akrobatické výstupy. Všichni pili, radovali se, bavili se, diváci taky. Něco mezi cirkusem, hospodou a divadlem. Upíjela jsem to pivko, smála se, zírala. A pořád k tomu hráli ten orchestrión – to si zase budu zpívat celej tejden.
Pak jsem se dočetla, že ty neznámé tváře nejsou herci, že to jsou gymnasti…. Mně to bylo pořád divný, neb umělce (a herce obzvlášť), znám v Praze všechny. Zato sportovce ani jednoho. Šlo jim to pěkně, akrobati metali kozelce, herci hráli…. Každý dle svého umu. A kdyby všichni tolik nechlastali, skotačej tam dosud.
Šla jsem z divadla, hopsala a zpívala si, že „Když más v chalupě orchestrióóón, tak máš v chalupě orchestióóón….. " a připadala si jako opilá….. opilá dáma. Vlastně ta opilá dáma ještě….
Měla rudý šatičky (miluju rudou), motala se, a prosila o panáka. Tančila s mlíčňákem opilý tanec a pak se proměnila. V muže. Nevím, co si o tom mám myslet. Ale ta skladba byla křehká, na klavír, kam se hrabe Claire ma belle…. Čili až mě uvidíte s panákem v ruce, jak se motám v červenejch šatičkách, vůbec nejsem alkoholička. Piju pro umění!
„Pozvěte mě na panáka, pane, prosím….. Dva panáky, tady na pána!“
La Putyku teď hrajou v La fabrice (užasný divadelní/koncertní prostror) a soudě dle vyprodaných vstupenek (které nejsou zrovna za hubičku) má tenhle česko-francouzskej cirkus vcelku úspěch.
