Probrala jsem se
z alkovolového opojení. Ale nebylo mi zas až tak zle... .Včera jsem
vyrazila na koncert mýho kámoše.... Prostě koncert jako každej jinej... Na klukách
už jsem byla stokrát, ne? Ne, tohle bylo poprvé, co jsem tam někoho potkala...
Někoho, kdo byl važně roztomilej....
Telefon
- Káčo, Káčo, prosim tebe, potřebuju pomoct.
- Co se děje, dítě neštastný?
- Pamatuješ na Šárku? Hele její kluk ji vyhodil z bytu, nemá kde bydlet, nemohla by jít k vám? Je to jen přes víkend...
To byla Elena, jedna z mých nejlepších kamarádek. Fanatik do hudby a virtuálních přátelství. Šárka byla právě ta internetová známost....
- No tak počkej, zeptám se Renaty...
Renata, moje spolubydlicí, spojuje je nás nejen nejen bývalá škola a opožděná puberta (kterou zrovna prožíváme) ale taky vášeň pro jídlo, chlapy, alkohol a večírky.
- Renato, Šárka od Eleny by u nás potřebovala zůstat na víkend, je to OK?
- No hele, nejásám z toho, ale co mám dělat.
- Tak oukej.
Šárka dorazila těsně před tím než jsme s Renatou vyrazily na koncert. Byla cela vyděšená (jako kuře) a zalezla si rovnou na gauč (jako myška). No budiž víkend s ní snad přežiju.
No a koncert – škoda mluvit. Stalo se zkrátka něco, o čem jsem do té doby četla jen v románech.... Jiskra, pohled z očí do očí, objetí, doteky – prostě kýč. Nevěřila jsem, že něco takovýho vůbec existuje.... No taky jsem nevěřila, že vědec, kterej se zabývá jadernou fyzikou, může měřit metr devadesát, mít tmavý oči a tvářit se jak neviňátko boží...... Ohlala.... jak by řekli Francouzi.
Ahoj Kato,
Mel jsem nakonec spoustu prace s pripravou seminare. Musim se priznat, ze jsem te hledal v googlu, ale ani jedna fotka – jen odkaz na skolu a praci. Kazdopadne na koncerte jsi byla hlavni hvezda. Tesim se, az te znovu uvidim J
Mej se, pa Filip
Miluju, když mi někdo píše emaily
Pak přestaly emaily chodit. No ano prostě mi ten idiot přestal psát. Nechápala jsem to, jaktože už nejsem hvězda večírku, jaktože že už mě nechce vidět, jaktože, jaktože, jaktože.... Do hajzlu, proč nepíše?
Šárka u mě pořád bydlela (už asi dva týdny) a já se utápěla v depresích. Z těch mě vytrhla až pozvánka na mejdam ke kámošovi Martinovi, toho z kapely. Utápěla jsem svůj žal ve víně a později i ve vodce až jsem to nevydržela a zeptala se Karla, proč se na mě Filip vykašlal a ve své opilosti mu všechno vyžvanila. Aby nedošlo k mýlce – Filip byl kamarád Karla. Karel na mě chvíli nechápavě hleděl a pak řekl tu větu – „Ale Káčo (ještě mohl dodat ty blbá), Filip je přece zadanej!“ Svalila jsem se na pohovku a vysála půl flašky vodky..... ZADANEJ? ZADANEJ? ZADANEJ!
Mezitím se Šárka odstěhovala, prý se usmířila s přítelem (no potěš, to musí být teda dáreček). A já se pomalu začala vracet do starejch kolejí.... No nic, prostě umřu sama, nikdo mě nebude mít rád, cizí děti se mi budou smát a báby mě budou pomlouvat, kamarádky mě budou provázet soucitnými pohledy a maminka mi bude klást nepříjemné otázky..... Jsou to teda neveselé vyhlídky, ale stanou se horší věci, třeba bych mohla žít v Uzbekistánu, bejt patnáctá žena Mustafy a Mustafa by mohl zabíjet letadlem nevinný Američany..... Achjoooooooo.... ja nechci být sama..... Ja chci Filipa!!!!!
Ozvala se mi Šári, „Káčo nechceš přijít na návštěvu? Dáme vínko, zahulíme, uvidíme a na toho pablba už nemysli.“ Tak jsem se vydala k Šárce.... Zazvonila jsem..... čekala snad věčnost než se otevřely dveře. Zahlédla jsem vysokou postavu, tmavé vlasy, tmavé oči.... Jen jsme tak stáli a oněměle na sebe koukali. Pak jsem se otočila a odešla. Asi měl snahu mě zastavit. Ano, otevřel mi Filip.
(listopad 2007)
