Stojím v portálu. Je mi zle, kdyby tady bylo světlo, tak bych nejspíš byla úplně zelená. I když stejně, až za chvíli vylezu do záře reflektorů, všichni uvidí, že barvou připomínám olivu. Ještě tři věty, ještě dvě věty, ještě jedna věta a jdu. Rozhrnu závěs a … „Už jsem čtyřikrát přestlala postel, pětkrát vycídila umyvadlo, převěšela záclony. Já už vážně nevím, co mám dělat…“
Seděla jsem v poslední lavici na hodině literatury, bylo mi třináct a vešla Ivana. Jenom se zeptala, jestli tam není někdo, kdy by chtěl hrát divadlo. Viděla jsem to v jasnejch barvách. Ano budu hrát, začnu filmovat, budu šíleně slavná…. Jednou určitě natočím film s Johnnym Deppem, nějakou uchylárnu od Tima Burtona. Zvedla jsem ruku.
Začla jsem se učit všechny ty věci.Improvka, pohybovka, práce s hlasem, první monology, první pokusy o nastudování hry. Nezdařili se. Všude jsem slyšela, že jedině na jevišti, před publikem, se herec všechno naučí, tam začíná ta pravá herecká škola. Parakotouly, práce s dechem, psychologické hrátky – je to ničem, když to není před publikem. Všechno je to pravda.
Pomohla náhoda. Je zvláštní, že lidé pro vás naprosto bezvýznamní nás dovedou k událostem a věcem tak významným. A tak jsem se dostala do Divadelního souboru Rachtámiblatník. Jsem tam pořád.
Byla jsem z toho celá u vytržení. Přišla jsem tam. Seděli v kroužku. Tvářili se důležitě. Režisér a herci. Chtěli nastudovat pohádku a O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Sháněli Větrníka. Moje první role.
Tady jsem se naučila všechno. Nebejt sobecká. Bejt zodpovědná nejen za sebe, ale i za celek. Umět se prosadit a pohádat se (sice se říká, že maminka a režisér mají vždycky pravdu, ale všichni víme, jak to s těma maminkami je…). Taky jsem se naučila i horší věci. Třeba pít a kouřit. Není jednoduché tomu odolat.
Poprvé na jevišti to bylo dost krušné. Divadlo asi pro sto lidí. Při generálce jsem se málem zhroutila. „Klárko, víc nahlas. Nejsi vůbec slyšet.“ Jenom jsem tam stála a řvala jak na lesy, nějaká intonace, nějakej prožitek, všechno to, co jsem půl roku zkoušela, bylo k ničemu. Nebyla jsem slyšet. A tak jsem svoje první představení odeřvala a pak se sesypala. Mám já tohle zapotřebí? Asi jo. Dneska jsem slyšet i v poslední řadě divadla pro čtyři sta lidí a ani se u toho moc nezadejchám.
DAMU. Není mnoho amatérů, kteří by po ní nepošilhávali. Taky jsem si to zkusila. Zkazila jsem, co jsem mohla. V testu si spletla Čapka s Čepkem. V pohybové zkoušce nechytala rytmus. Na hereckou zkoušku šla s trémou jako mrakodrap. Měla jsem připravenej monolog ze Zkocení zlé ženy. Naproti mně seděl Boris Rösner, pár metrů ode mě. Byla jsem Kateřina o on mým Petrucciem. „Když mému choti se ta služba hodí, zde je má ruka, nechť ať po ní chodí.“ Neuvěřitelný zážitek. Miluju Shakespeara. Miluju Borise Rösnera. Škoda, že už ani jednoho nepotkám.
Je po všem Stojím v šatně s kytkou v ruce, kterou mi na děkovačce někdo předal. Jsem úplně mimo sebe, celá hořím, musím mít nejmíň čtyřicítky horečky. Proč to proboha všechno dělám? Ty příšerný nervy. Toho času, co strávím na zkouškách. Nevím. Asi jsem masochista. Ale dělám to už třináct let, tak to vypadá, že to bude jedna z lásek mýho života.
Ukázky z her: Hotel mezi dvěma světy - Eric-Emmanuel Schmitt, Zkrocení zlé ženy - William Shakespeare
