Eva je krásná, vysoká blondýna. Nadto má rozum a sebevědomí. Rozešla se nedávno s přítelem a zatoužila po troše volnosti. Osud jí hrál do karet a na jednom narozeninovém večírku se jí na stříbrném podnose naservíroval parádní úlovek. „Měl krásný modrý oči, tmavý vlasy, luxusní tělo,“ líčila mi onehdy nad skleničkou vína, „prostě jsme skončili v posteli“. A pak ještě podruhé, po třetí, po páté. „Vlastně se mi dokonale hodil,“ pokračovala, „byl hezkej, ale o vztah jsem nestála. Myslela jsem, že on taky ne. Nenapadlo mě, že to bude za půl roku problém.“ Ale byl.
Po půl roce přestala Evu volnost bavit. Navíc potkala někoho nového, dost možná budoucí otce svých dětí. „Nechápu to! Snad si nemyslí, že když si jednou za měsíc užijeme trochu té zábavy chudých, znamená to vztah.“ Líčila mi rozčíleně. „Nechce pochopit, že je po všem, píše mi, volá, otravuje. Je mi ho líto, ale…“ Pokývala jsem hlavou, další, co nepochopil, že se věci mění.
Ženy jsou zkrátka romantická stvoření. Trvá to týden, než muži dovolí vzít ji za ruku. Měsíc, než svolí k prvnímu polibku. Dalších dlouhých 20 dní, než se smí muž dotknout jejího levého ňadra. Dělají okolky, než uvolní cestu k tomu pravému. A po půl roce slastného čekání, konečně roztáhnou nohy a zvolají: „Vem si mě!“
Ale je to tak doopravdy? Nejsou ženy prostě jen dost chytré na to, aby si spočítaly, že se jim vyplatí hrát si na jeptišky? A komu vlastně tolik vadí, když se zboří ty kouzelné pohádky o cudných princeznách?
Historie naučila muže, několik zásadních věcí. Že často umírají ve válkách, že jich bude vždycky o něco méně než žen a taky, že za každým úsměvem křehké víly se může skrývat smějící se bestie, která nebohého chudáka donutí uvíznout v pasti zvané manželství. Nelze se tedy divit, že vymysleli teorii o rozsévačích. Minulost byla zkrátka k mužům štědrá.
Dnešní doba je ale jiná. Antikoncepce, feministky a Cosmopolitan nám ukázaly, že není nutné strávit celý život ometáním rodinného krbu a podstrojování dětem i jejich otci. Alespoň než přijde ten vhodný čas. Můžeme zkrátka cokoliv. Být běhnou. Být ctnostnou jeptiškou. A být i obojím zároveň.
Na první pohled by se mohlo zdát, že děvkař si najde děvku, hodnej hodnou a všichni budou žít šťastně až do konce věků. Život ale není rovnice, kde jedna plus jedna rovná se dvě. Zatímco hodná pláče nad zlomeným srdcem, o kus dál podléhá hodnej další femme fatale s myšlenkou na rodinné štěstí. Cesta mezi partnerskými vztahy připomíná spíš nerovnici o mnoha neznámých, kde za „x“ se dá dosadit láska, z „y“ sex, za „z“ štěstí, za „n“…
To že se role míchají, plete hlavu nejedné ženě, ale především mnoha mužům. Jak už bylo řečeno výše, minulost byla k mužům vstřícná, to ale neznamená, že pro ně budoucnost nemůže mít růžovou barvu. Chce to jen mít hlavu a oči do široka otevřené. Pořád se najdou něžné víly, které sní o domku s muškáty, s mužem a pěti dětmi. A taky se najdou borci, kteří rádi uspokojí pět krásek najednou. A za těch pár chvil štěstí, kdy se z nerovnice, stane na okamžik rovnice, tohle hledání stojí. A kdo ví?! Třeba ta rovnice vydrží celý život.
Naprásno pro www.managerka.cz
