Aby bylo jasno – jsem naplavenina. Coby dítko jsem vyrůstala v Odoleně Vodě, vísce nepříliš to vzdálené od Prahy. Takže už od ranného dětství jsem se dožadovala výletů do Fučíkárny, nákupů kramflíkových botiček v Kotvě a filmových nedělí v kině Moskva. Na Vodolce byly sice lesy a kopce, ale veškerou zábavu tam představovalo volejbalové družstvo a diskotéka Santa Maria. Na sportovce jsem nikdy nebyla – jako dítě jsem nedokázala úplně přesně říct proč, jako dospělé mi můj problém se sportovci došel ve chvíli, kdy jsem jednoho z nich zaslechla hovořit v televizi. Obávám se, že bychom nenašli společnou řeč. Santa byla sice svého času vyhlášené místo (dokonce i Tereza Pergnerová tam jezdila kalit a Kája Saudek tomuto podniku namaloval plakát), mělo ovšem jednu zásadní vadu. DJe tam dělal můj otec a před ním se pít úplně beztrestně nedalo. Diskotéky mi nikdy nepřirostly k srdci. Čili jedinou možnost, jak se ztratit z dohledu rodičů a utéct před sportovci, představovala necelých dvacet kilometrů vzdálená Praha.
Utíkala jsem postupně. Nejdřív na střední školu. Potom do divadelního souboru. Potom do kin, kaváren, klubů….. potom na další školu a do dalších kin, kaváren a spolků pochybné pověsti (jenom divadlu zůstávám věrná)…. A nakonec ještě dál.
Manchester – tam se proces proměny z prosté vesnické dívky v nafoukanou městskou slečnu dokončil. Ochutnala jsem život velkoměsta a nic menšího už mi nemohlo být dost dobré.
Najednou jsem nemusela v mrazu čekat na první ranní autobus (jezdil až v 7 hodin), aby mě odvezl zpátky do rodné hroudy. Nejedna kamarádka vyprávěla zoufalou historku, kterak se probudila v půl osmé v Kralupech nad Vltavou a volala mamince: - Maminko, maminečko, ty mě asi zabiješ, ale já jsem usnula v autobuse a přejela jsem a jsem teď v Kralupech. A z týhle díry mi nic nejde. Maminko, mě je strašně špatně, neřekla bys tatínkovi, aby pro mě přijel autem? - Smutné, že? Zvláště smutné, když to absolvujete každý druhý víkend a rodiče vás začnou podezírat z alkoholismu (dost možná oprávněně). V Manchesteru jsem si zkrátka vzala taxík a utáhla to i taková socka jako já. Když došly peníze – dalo se jít i pěšky, člověk alespoň vystřízlivěl.
Taky jsem o všem věděla první. Kdy budou slevy v Trafford centre? Kde je dobrý koupit lístky do divadla? Jaký koncerty se chystaj příští měsíc? Mimo jiné jsem i pochopila, proč je život ve městě tak drahý.
Cítila jsem se jako ryba ve vodě. Mohla jsem se nepozorovaně ztratit – nejbližší soused ani nevěděl, jak se jmenuju. Najít si práci dle vlastních možností a schopností a nebejt odkázaná na jednu krachující fabriku za polem. Nosit výstřihy až do pasu, náušnice do pasu a neposlouchat poznámky typu – To ti to jako nevadí, nosit tak dlouhý náušnice?. Zkrátka dolce vita.
Tak tedy, takový uvolněný byl život v Manchesteru. Bez zbytečných předsudků. Přátelé na dosah. Kultura na dosah. A jaký byl život v Odoleně Vodě? Vrátila jsem se zpět poslušně k rodičům, vítala mě jedna vyblikaná lampa v jinak prázdné ulici a pytlík poletující okolo. Depka. Sedla jsem k počítači a začala si hledat podnájem. V Praze.
Pár měsíců na to jsem tam bydlela. Konečně pražská naplavenina. A začla žít podobným stylem jako v Manchesteru. Mno tedy, nějakým zázračným řízením osudu jsem najednou objevovala i kouzlo zapadlé vísky….
Najednou se konaly báječné undergroundové akce ve sklepě pod lékárnou, které předčily i ty největší mejdany v La Casa Blů. A to nemluvím o Michalově retro bytě. No a s bývalými spolužáky ze základní školy se nějak vytříbily vztahy a schůzovali jsme po různých hospodách nezvykle často…. Samozřejmě v Odoleně Vodě. Marně jsem přemítala, kde byli všichni ti spolužáci, když jsem klepala kosu na zastávce v Kobylisích. Jak to, že o akcích pod Lékárnou se dozvídám až teď? Proč maj najednou všichni potřebu dělat mejdany u sebe doma? Tak mi to začlo nanovo. Ale přeci jen, chápává maminka mě nechávala přespat na Vodolce i dál….. Čili jsem pořád oficiálně nafoukaná naplavenina.
Pochopitelně i já, děvče to odvážné, občas udělám krok do neznáma a vydám se za exotikou – rozuměj na venkov, tj. za hranice Prahy. A já, děvče to naivní, se nestačím divit.
Nu tedy, jela jsem například do Liberce. Pěkné to město, pěkné do té doby, než jsem se otázala jedné prosté duše, prodávající v trafice, jakže se to dostanu na ten Ještěd.
- A jak to mám asi vědět?! – zařvala na mě ta žena a já se odplížila a začla hledat rozcestník.
A nebo Plzeň. Mívají tam zajímavý divadelní festival. A já dívka to kulturní, jsem zatoužila viděti nějaké představení. Coby dívka pražská a líná jsem Jindulce do telefonu vykládala:
- Simtě, ňáká blbá Plzeň, to máme projitý za půl hodiny křížem krážem, přece se teď nepotáhnu do knihovny pro mapu. –
Chyba! Plzeň poněkud předčila naše očekávání a my vybaveny několika vstupenkami jsme se motaly městem, hledajíce divadla. Až jsme uviděli pána. Pán, velký elegán, v bílém letním obleku s hůlkou, vypadal inteligentně. Jako bych nevěděla, že šaty nedělají člověka. Otázala jsem se tedy pána, zda by nám mohl poradit, že hledáme pivovar Světovar.
- A co tam jako chcete? – vybafnul na nás.
- No my tam máme mít za půl hodiny představení. –
- Tam ale žádný divadlo není. –
- No ale třeba je tam teď nějaká scéna v rámci toho festivalu, ne?! –
- Jakýho festivalu? –
- No tady je takovej mezinárodní divadelní festival, víte?! –
- Aha. – chvíli ticho. – No tam jezdí dvojka. – A zmizel.
Podívala jsem se na Jindulku – To myslel asi tramvaj, co? Napadá tě, kde tu můžou jezdit tramvaje? – Zkrátka ochotný český člověk.
No a Starý Smokovec u našich sousedů? Nebohého číšníka jsem se optala jaká je ta pizza (v jídelním lístku stálo: Pizza – 3,50 eur) a dostalo se mi odpovědi, že je taková kulatá. Kdo by to byl řekl… Spolkla jsem odpověď ve smyslu, že jsem čekala, že bude mít tvar trojbokého jehlanu a zkusila se vyjadřovat přesněji.
Brno. Má vůbec smysl psát něco o Brně a o jeho všeobjímající a nehynoucí lásce k Praze?
Oukej, uznávám a netvrdím, že Pražáci jsou ochota sama a můžou se přetrhnout, aby vám poradili kudy z nudy …. Ale stejně…. Kam se poděl ten prostý, srdečný venkovský člověk, který cizince vítá chlebem, solí a žejdlíkem vody. A hlavně – Úsměvem? Kde jsou ti lidé? Kdo jsou ti lidé?
Prostě jsem nafoukáná pražská naplavenina. Bydlim ve městě a nikdo si tu nehraje na kdovíjakou lásku a srdečnost. Dokážu pochopit, že někdo umírá blahem nad rozpadlym barákem kdesi v Kotěhůlkách o třech chalupách. Já bych tam jisto jistě umřela. Proto tleskám nadšeným sedlákům a selkám, kteří dokáží rozdělat oheň v kamnech, podojí krávu a na záchodě svítí petrolejkou. Ale budu jim tleskat z povzdálí, natažená na kanapíčku, v nějaké kavárně, s vínem v ruce.
