Mám babičku. Babičku má každej, já vim, někdo jich má třeba i víc, ale moje babička je něco extra.
Babička bývala krasavice k pohledání. Dlouhé husté zrzavé vlasy do pasu, zelené oči. A samozřejmě štíhlý pas a ňadra dmoucí. Moje babička však neoplývala jen dech beroucí krásou. V dobách, kdy ještě nebylo IN dělat managery a supervisory, byla má babička velmi šikovnou švadlenou. A byla IN jako blázen, neboť Češi ještě měli vkus, nešilo se v Číně a vrcholem haute couture nebyla vietnamská tržnice. Pracovala v salóně Podolská, kam si pro večerní róby chodily děvy typu Adina Mandlová. A protože byla opravdu zručná a pracovitá, dostala nabídku.
Je to takový ten typ nabídky, která se neodmítá. Něco jako když vám Woody Allen pošle scénář, nebo vás Johnny Depp pozve na rande. Mojí babičku Jindřišku si pozvala na kobereček sama velká Hana Podolská a nabídla jí dvouletou stáž v Paříži. U pana Christiana Diora.
Babičce bylo 26. Byla krásná, společenská, svobodná. Ta svoboda nebyla tehdy úplně v módě. A moje babička? Dostala nabídku číslo 2. K sňatku.
Hádejte třikrát, kterou nabídku moje babička přijala a která zůstala nesplněným snem.
Blbek je nás dost. Leckterá by se vznášela jako holubička, kdyby došlo na slova doktora Strossmayera. Dělat kraviny kvůli mužům je jednoduché a svůdné. Někdy z toho zbyde jen poraněné ego. Někdy doživotní křivda.
Děda byl též krasavec. Nelze se babičce příliš divit. Nelze se divit, že se vdala, sen o Diorovi nechala někomu jinému (- Taková čúza votlemená, kdybys ji viděla! -). A šla šít montérky do Tesly. Do Paříže se už nikdy nepodívala, už to nešlo.
Když se ohlídnu, spousta věcí se jeví jinak. Zbožňuju floutky s hubou plnou keců. Dneska je nepoznávám.
Honzu jsem potkala v tanečních. Tančil skvěle a to já taky. A tak jsme tančili, klasiku. Milovala jsem to. Na plesech, na předtančeních. S Honzou jsem začala chodit. Milovala jsem ho. Byla jsem poprvé do někoho takhle moc blázen.
Po dvou letech to Honzu přestalo bavit – ten tanec. Tančila jsem sama, ale jemu to vadilo, vadilo mu to hodně. Zakazoval mi to, dělal scény. Tak jsem toho nechala A pak jsem nechala jeho, Honzu. Zjistila jsem, že mě celej rok podvadí. Dovedlo mě to k nepříčetnosti. Tančit jsem už nezačala, už jsem neměla šanci.
Markéta Š.
Je mi deset a sedim u ohníčku na táboře. Příšerně se mi stýská po mamince, kromě jiného. Kromě jiného jsem taky příšerně zamilovaná a můj hrdina zrovna sedí naproti. Má patku, hraje na kytaru a dokonce i zpívá. Lukáš. Achichachiach…
Je mi třicet, vzala jsem si svého hrdinu. Můj hrdina nehraje na kytaru. Ani nemá patku. Je plešatej a tlustej. Lukáš. Achichachiach…
Šárka T.
Občas se ohlídnu, je to poučné. Často dávám přednost nesmyslu před smyslem. Muži před rozumem. Pohled zpět mě vrací do reality. Zatím jsem šlapala jen po svý hrdosti. I to zamrzí. Kazí to představy, lásku, sny. Pak se můžu smát a nebo brečet. Někdy obojí. Prostě hysterie.
Přečtená kniha ležela vedle babičky na stole. Coco Chanel. Na chvíli se na mě podívala. Ty zelený oči. Pohodila hlavou. Kdysi zrzavé vlasy. Stočila pohled na černobílou fotku na obálce. Dívala se ze strany přímo na nás. Coco s cigaretou, perly na krku, vážná krásná tvář. Coco – mrcha k sežrání. Babička poklepala rukou na tu fotku. Tou rukou, která už dneska neudrží jehlu….
- To co uměla ona, bych zvládla taky. -
