Mladá dáma čurá ráda do větru

Na Štědrý den si Vojtěch vyšel s malou dcerkou krmit labutě. Bylo krátce po obědě a na pěší zóně bylo ještě plno lidí. Zřejmě poslední zoufalci na nákupech všech možných vánočních dárků. A především jídla a pití, které potřebujeme, abychom vůbec svátky přežili. Dokud se nezavřou obchodní domy. Přesně podle předpisů našich osvícených zákonodárců.

Vojtěch si s dárky nemusel dělat příliš velké starosti. Byl zadlužený a proto neměl na dárky žádné peníze. Po letech státní služby se rozhodl podnikat a začátky byly těžší, než si myslel. Když už sehnal zákazníky, platili pozdě nebo vůbec. Ale platit státu daně musel. Nechtěl mít hned na krku poldy. Stačilo, že má na krku půjčku a neodbytné věřitele. Manželka od něj odešla k rodičům a dcerku viděl jen málokdy.

„Tati,“ zeptala se dcerka, „proč maj tak dlouhý krk?“

Stáli na náplavce a kolem nich pluly labutě. Vytáhl z kapsy ztvrdlý chleba, který už sám nerozkousal. Byl tak akorát dobrý pro ty ptáky. Labutě natahovaly své dlouhé bílé krky.

„Aby ulovily potravu,“ odpověděl.

Dcerka přikývla a nadrobila kus chleba do vody. Jedna z labutí natáhla krk a zobala drobky z náplavky.   

Bylo oblačno, větrno a stále ještě mlhavo. Dnes bude málo světla, pomyslel si Vojtěch, brzy bude zase tma. Tma, která vytvoří tu správnou atmosféru. Tma, která zakryje všechny starosti. Proč myslet na to, na co myslí neustále. Jestli příští rok vůbec přežije.

„Tati,“ zeptala se, „to je holka nebo kluk?“

Pohlédl na labuť s dlouhým krkem. Rovnala si bílá křídla a pak si je probírala oranžovým zobákem. Viditelně byla už tak přežraná, že si všech těch drobků ani nevšímala.

„Ne, to nepoznám.“

„To nemají pipinky jako my?“ řekla dcerka.

Vojtěch se pousmál. Zeptala se ho tím svým hláskem tak vážně, jako kdyby na tom závisel celý život. Měla pipinku a to bylo její východisko.   

„Jo, ale nejsou jim vidět.“

Dcerka se nad tím opět zadumala. Její tělíčko v bílé bundičce tady stálo nad vodou, jako kdyby sama byla taková labuť. Náhle dostal strach, aby mu neuplavala pryč.  

„Pojď, Kačko, půjdeme.“

Vždyť je to jedno, pomyslel si, nějak bylo, nějak bude. Na jídlo má a na holku platí podle domluvy. To ostatní dává do firmy. Byl to jeho velký sen. Být svým vlastním pánem. Dělat něco tvůrčího. Kdyby to nezkusil, zbytek života by toho jistě litoval. Byl by sám ve svých očích srab. Úřední šiml s klotovými rukávy až do důchodu. Nevydržel by to. Zadusilo by ho to. Má se člověk stále jen bát nebo si má plnit sny?

„A ty máš pindíka?“ zeptala se Kačka.

„Hmm, mám,“ přikývl. Znal její dětské výroky. Její dušička si to rovnala v hlavě po svém.

„Zato já mám pipinku!“

Vyšli po schodech na nábřeží. Před nimi se táhla pěší zóna, na lampách zářila vánoční výzdoba. Na náměstí stál vysoký smrk. Blikaly na něm bílé a žluté žárovky. Stmívalo se a stále pofukovalo.

„Ale pipinka se neukazuje?“

"Ne," odpověděl. Blížil se Štědrý večer a on ji vzal za ruku, aby ji odvedl tam, kde bydlela.

„Protože jsem dáma, viď?“

Byl rád, že si všechno umí tak vysvětlit. Cítil její důvěřivou dlaň a uvědomil si, že takhle s žádnou dámou už dlouho nešel. Neměl na to kdy. Řešil stále jen svou ztracenou důstojnost.   

„Tati, já se počurám,“ řekla najednou.

Vojtěch znejistěl. Stáli na náměstí a všude kolem ležela dlažba. Nikde v dohledu nebyl ani kousek trávníku.

„Nevydržíš to, broučku?“

„Nevydržím!“

Celá se roztřásla. Vypadalo to, že to brzy pustí proudem. Nakonec odběhla přímo pod vánoční strom.

Vojtěch jen zíral, co provádí. Stáhla si oblečení a dřepla si. Nad ní se tyčil vysoký smrk. Byl krásně vyzdobený. Městské služby si s ním daly asi práci. Chodci si ho s obdivem prohlíželi. Načež Kačka povstala a zavolala: „Tatínku, já čurám, jako kdybych měla pindíka!“

Vojtěch na okamžik pocítil stud. Ale pak ho to přešlo. Jeho dcerka se usmívala! Vypadala tak pyšně! Udělala něco, co by od ní nikdo nečekal. Její zlaté čuránky se rozlétaly po větru. Padaly pod strom jako střípky štěstí. Ta holka je vážně v něčem po mě, pomyslel si.

Povídka z cyklu Lidská tragikomedie