Deník spisovatele – Devadesátky, vraždy a mediální prosťáčci…

Oceňuji ČT, že vyprodukovala seriál Devadesátky, zejména proto, že se vrátila autenticita v podání zkušeného odborníka, který stojí za scénářem, což je proti současným krimi přímo zázrak. Každý, kdo úspěšně pracoval na vraždách, má můj respekt, protože vím, že tady se nedá nic okecat, buď seženeš fakta, která potvrzují tvou verzi, usvědčíš pachatele, nebo z něj dostaneš přiznání - anebo jsi neúspěšný. Není to žádná přibližná přesnost, jelikož odpovědnost je velká, dostat obviněného před soud, aby mohl být případně na základě důkazů odsouzen, je tvrdá práce, která často nemusí dopadnout z reálných příčin.

Málokdo si tu odpovědnost za lidský život umí představit, proto pak čtu lehkovážné texty o tom, jak policisté pobírají výhody, výsluhy, které by se jim měli zrušit. Když pominu, že se u vojáků o tom (snad století) vůbec neuvažuje, pak si myslím, že srovnání s jinými profesemi, které výsluhy nepobírají, kulhá. Bezpečnostní sbor je plný speciálních činností, které nelze využít při odchodu, navíc plní povinnosti, které jiní nemusí, fyzické anebo zdravotní testy nejsou ve starším věku něco, nad čím by se dalo mávnout rukou. Policista není učitelka, která si může v létě přivydělat, musí brát to, co mu stát dá.

Tato debilní srovnání jsou metlou dnešní doby. Proto o tom vlastně píšu, kvůli té „přibližné přesnosti“. Tak třeba srovnání covidových opatření s pravidly silničního provozu byla mediálně častá, až by nad tou tupostí jeden zaplakal. Silniční pravidla jsou pro všechny, všichni jsme účastníci provozu (nežijeme-li na stromě), je v zájmu všech, aby se nepozabíjeli, proto je taky zcela sobecky dodržují. A pak tu máme Covid, který ohrožuje rizikové skupiny, zatímco mladé zdravé téměř vůbec, což je sakra rozdíl, když většinu lidí nutíte, aby snášeli státní represi, která plyne ze strachu těch, co se bojí žít.

Myslím, že by se mediální tupci měli stydět. Kolik takových se na počátku epidemie inspirovalo asijskými státy? Ať se dnes podívají do Číny, která zavírá lidi do koncentráků, jestli je tohle ta cesta. Kolik z nich tady chtělo zavírat, dokud se vir nevymýtí? Nulová tolerance, úzkost až na půdu, to byl hlavní mainstream. Jen pár chytřejších od začátku tvrdí, že většina se musí adaptovat, zatímco rizikoví by měli být chráněni tak, aby se nepřehltily nemocnice. Dnes se ukazuje, kde je pravda, ale ti panikáři jsou stále preferovaní, na úkor lidí, co vnímali, jaké škody hysterie napáchá na mladých a zdravých.

Moudrost, čili smysl pro pravdu, je vzácná. Zvlášť dnes, když média jdou na ruku tzv. bábě Novákové. Namísto chytrých řešení buranské plošné zákazy, které kvitují různí prosťáčci. Zahlcují prostor strachem, tupou hrůzou, zatímco kreativita je bezmála faux pas. Kolik zcela přežvýkaných názorů se valí do mediálního prostoru? Do televize, na weby nebo na blogové portály? Někdy mi přijde, že prosťáčci určují stále prostomyslnější veřejný prostor. Zatímco v době, kdy psal Honoré Balzac, převládal chtíč a hamižnost, dnes, jak se denně přesvědčuji, převládá prázdná prostoduchá egomanie...

Ukázka z knihy Deník spisovatele