Miluju tu ženu za volantem...

Viktor neměl moc rád, když viděl ženy řídit auto. Za ty roky ježdění si ověřil, že jejich chování na silnicích je rozporuplné. U mužů bylo všechno jasné, tam byla předem platná pravidla

a pak byla džungle, ve které se chlapi vyznali. Větší a silnější bere všechno. Ale u žen? Musel se smát, když mu někdo řekl, že ženy jezdí statisticky bezpečněji. „Ženy jsou příčinou potíží,“ tvrdil, „jedou tak šíleně, až způsobí cizí karambol...“

Když auto jelo na hlavní a zastavilo na křižovatce, mohl se vsadit, že v něm sedí žena, která se opatrně rozhlíží. Stejně tak to bylo s předjížděním. Kvůli její váhavosti se za ní jen tvořila kolona. Pak někomu ruply nervy a začal předjíždět, když už bylo pozdě. Takových nehod Viktor už viděl! Sám jezdil do práce radši na kole. Stačilo mu, když si vzal o víkendu auto, aby vzal rodinu na výlet. „Co to zase je?!“ vytřeštil oči. 

Ženská v Audi neznala pravidlo pravé ruky. Vyjížděla z parkoviště u Kauflandu a málem to do něj naprala! Ještě se zatvářila, jako by jí ubližoval. Ona přece jela na větší silnici a on se jí tam nacpal z menší! Kdyby vylezl z auta a začal jí to vysvětlovat, stejně by to obrátila proti němu. Poštvala by proti němu policajty a ještě by dostal pokutu! „Ženská za volantem!“ vydechl.     

Valérie jezdila s jejich autem už roky. Zpočátku, co si Viktor pamatoval, to byl porod. Vůbec nechápala, jak podřadit a brzdy dost trpěly. Měl velmi hezkou Škodu 110 R. To auto miloval a vytunil motor i kastli. Dokonce s ním jezdil na závody veteránů. Jednoho dne Valérie zajela na trh a nedala tam kvalt ani nezatáhla brzdu.

„Zlato, ty se asi budeš zlobit,“ zavolala mu.

„Co se stalo?!“

Přijel tam na kole a našel auto s rozbitým blatníkem. Sjelo po náměstí rovnou do chráněného dubu.

A pak byl dvacet let klid.

Až před chvíli mu zavolala a v jejím hlase byla úzkost. Vypadalo to úplně jinak než před lety. Nešlo vůbec o žádnou banalitu. Za vesnicí zaslechl sirény, když se tam řítil na kole. Ze státní sem odbočila sanitka. Na místě stáli policajti, jejich auto přímo u krajnice. V příkopu zahlédl svou Mazdu šestku dvoulitr, kterou si tak vymazlil.

„Já jsem dostala smyk,“ vyhrkla Valérie.

Na silnici byl nános bahna. Dostal vztek na ty burany jézéďáky s traktory, co to rozjezdili, ale na manželku ani ne. Byla příliš vyděšená. Chovala se zmateně, asi měla šok.

„Já nikam nepojedu!“

Přemluvil ji, aby nasedla do sanitky. Jenom zjistí, jestli je v pořádku. On se už o všechno postará. Jak pochopil, Mazda je na zrušení. Vzala to o strom a taky o betonovou skruž.

„Do prdele práce!“ ulevil si.

V duchu se utěšoval, že Valérie to přežila. Mohla dopadnout mnohem hůř, to věděl dobře. Už něco ve svém životě zažil. Ale tentokrát chodila smrt až příliš blízko, blíž než by kdy myslel. Mířila těsně vedle a on si uvědomil, že Valérie je vůbec jeho nejbližší člověk. Na to lidi často přijdou pozdě. A on Viktor má to štěstí, že se nic nestalo. Že si může její znovuzrození ještě pořádně užít. A třeba i něco změnit. Chovat se k ní líp, než se choval. Protože ji opravdu miluje? Taková patetičnost! Ale kdyby nebyla, scházela by mu, až se mu z toho zatajil dech!

Druhý den jel za ní do nemocnice. Půjčil si Fiata od souseda, všichni ji moc pozdravují. Vypadalo to, že ji pustí, ale doktoři rozhodli, že půjde ještě na rentgen. Čekal s dětmi na chodbě.

„Převezou mě do Prahy,“ řekla, „na magnetickou rezonanci. Víš, jak mám pořád ty svý migrény…“

„Jasně,“ přikývl.

Když měla migrény, byla vždycky hrozně protivná.

„Přijedeme za tebou,“ řekl.

Zůstala už v nemocnici. Našli jí nádor na mozku. Když se to dozvěděl, vůbec to nedovedl pochopit. Před dětmi to raději zatajil. Musel se s tím vyrovnat, ale zatím nevěděl jak.

„Vypadáš dobře,“ řekl nejistě. 

Seděl u její postele s nastavitelným polohovadlem. Vypadala špatně, na tvářích měla modřiny. To, jak se praštila o sloupek. Na spánku měla žlutomodrou bouli, jako by jí tam bujel zhoubný nádor.  

„Nezlobíš se na mě?“ šeptla.

Pohladil ji po vlasech. Prostě koupí zase nějakou další rachotinu. Nebude už tak hezká, ale nevadí mu to.

„Neboj se, lásko, zase si sedneš za volant…“ 

62. kapitola z románu Otcovství