Milenka, co odešla po anglicku...

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Pavel se cítil tak opuštěně jako ještě nikdy. Brzy ráno se posadil na terasu svého pokoje a sledoval, jak vychází slunce. Nad mořskou zátokou kroužili racci a jako kdyby se chechtali. Zůstal úplně sám na španělském pobřeží, poblíž hranice s Francií, kousek od Figueres, v luxusním penzionu, který objednal, aby měla Martinka letní zážitek. Za penzionem se zvedal pás horských lesů a kolem dokola šumělo Středozemní moře.

Ranní slunce se krvavě odráželo nad vodní plochou. Od večera, kdy si šel naposledy zaplavat, už Martinku nezahlédl. Když se vrátil do penzionu, nikdo mu nedokázal říct, kam odešla. Hledal ji v jídelně, kde spolu zpravidla v tu dobu večeřeli. Pak ji hledal na pokoji a zjistil, že zmizely její šaty, hygiena a také cestovní kufřík. Musel si připustit, že se už nevrátí a že ho sama od sebe opustila...

"Jak´s mi to mohla udělat?" říkal si celou noc.  

Chyběla mu tak, jako ještě žádná jiná. Znal ji půl roku a byl do ní stále velmi zamilovaný. Chtěl pro ni jen to nejlepší: Po tom útoku, kdy ji Martina pobodala, se rozhodl ji někam odvézt, aby se trochu rozptýlila, aby zapomněla. Pryč od všech těch závistivců. Bodné rány jí zalepil izolepou a věřil, že když ji vezme k moři, že se uzdraví. "Vidíš tu krásu?!" zeptal se první večer.

Šli spolu po pláži v západu slunce...

"Ano, Pavle, je to krásný."

Martinka vypadala zasmušile. Jako kdyby pochopila, že život není jen procházka růžovou zahradou. Možná mu vyčítala, že ji nebránil, že není opravdový muž. Snažil se to napravit. Miloval se s ní jako první dny, když se poznali. Bral ji na pláž, kde měla to největší lehátko. Někdy si půjčili šlapadlo nebo nafukovací člun. Vyjížděli si na vzdálené útesy, aby byli jen sami dva.

"Tady ti nikdo neublíží, lásko."

Přál si, aby tak zůstali věčně. Leželi na plochých rozpálených balvanech a připadali si jako první lidé. Jako Adam a Eva. Nad nimi zářilo azurové nebe, pod nimi šumělo moře. Zpěněné vlny se rozbíjely o břeh jako jejich starosti, co bude zítra.

Ani na firmu Pavel nemyslel. Svůj mobil přesměroval na Martinu a maily jí posílal každý den k vyřízení. Věřil, že to zvládne, i když měl nutkání ji občas zkontrolovat. Ale teď měl větší starosti. Celé roky vydělával peníze a přitom neměl žádné soukromí. Jeho vrstevníci měli děti, manželky, psi, rodinné domy a on bydlel v pronájmu. Jediná osoba, kterou miloval, byla popíchaná Martinka.

Měl strach, aby mu vydržela. Viděl, jaký budí na pláži zájem. V červených bikinkách vypadala úžasně. Stačilo, aby se zvedla z lehátka a její blond vlasy se jí rozlétly po zádech. A ta prsa, když se opalovala nahoře bez! Byla tak strašně sexy, až to bolelo. Její ladný krok po bílém písku rozpaloval mužskou fantazii.

Stačilo ji na chvíli opustit a už se kolem ní motali. Místní Španělé, snědí plejbojové, ale také cizinci z penzionu. Jeden z nich, pobledlý Angličan, z ní nemohl spustit oči. Jednou ho načapal, jak se s ní zapovídal: "You are so very beautiful!"

Martinka se zářivě usmála. Pavel netušil, že rozumí anglicky. Bohužel, asi uměla všemi jazyky světa.

"Co ti chtěl?" zeptal se.

Všiml si, že i při večeři s ním koketuje. Byl to zřejmě obchodník, měl drahé hodinky Rolex a auto Porsche. Chodil i v poledne v obleku z hedvábí a vůbec se nepotil, jako kdyby nebral horko na vědomí. Tomu nemohl Pavel konkurovat.   

Mohl se jen snažit, aby s ním zůstala. Dělal, co jí na očích viděl. Nosil jí snídani do postele, líbal ji na bříško a přál jí krásné jitro. Pak spolu trávili den u moře, navzájem si natírali záda, objednávali Ice cream nebo Cuba Libre. Cítil, že je k němu chladná, ale snažil se to překonat. Jeho láska ji přece musí přesvědčit: Věděl, že je to ta nejlepší holka. Byla tak vlídná, skromná a nenáročná!

A teď tady nebyla. Cítil, jak ho svírá bolest. Jednu chvíli máte v životě všechno a pak nemáte nic. Jste jen sám, zbytečná věc. Není ten, kdo nemá nikoho, pouhý předmět? Horší předmět než nějaký výrobek, který byl vyrobený pro užitečný účel? Jako kdyby člověk bez lásky ztratil sám sebe a své místo na slunci...

Pavel se rezignovaně vydal k recepci. Rozhodl se, že zaplatí účet, aby mohl co nejdřív odjet.

"Seňor bude platit?" zeptal se recepční.

Stál za pultíkem a usmíval se. Pak mu podstrčil obálku, kterou tam pro něj nechal ten gentleman. Pavel pochopil, o co jde. Vytáhl z obálky šek splatný u jedné anglické banky na částku 100 liber šterlinků.  

50. kapitola z románu Pseudochlap