Deník spisovatele – to není korektnost, to je lobotomie mozku!

Politická korektnost, kterou mnozí tak rádi bagatelizují (jako že je to pouhá slušnost a není na tom nic zlého), se projevuje ve všech nuancích dnešního života, jako kdyby šlo o virus, který požírá závity našeho mozku. Jeden příklad za všechny: fotbalista Neymar v ligovém zápase svého klubu proti Montpellieru dostal žlutou kartu za to, že „ponížil“ soupeře. Stalo se to tak, že se pokusil, zahnaný k autové čáře, přehodit hráče tím, že si nadkopl míč elegantní patičkou. Jednak mu to nevyšlo a ještě ho sudí potrestal za to, že svým kouskem zesměšnil obránce. Samotná podstata hry, osobnostně vyniknout, byla po zásluze potrestána.

Tady nejde totiž jen o sport, ale o celý život. Rozdílový hráč byl potrestaný za to, že vyniká nad druhé. V tom tkví podstata politické korektnosti. Není to vůbec o tom, aby si lidé byli rovni, ale o tom, aby byli stejní. Korektnost osekává rozdíly a dělá z lidí stejný průměr, občany, kteří jsou stejně šediví, typičtí a nudní. Hlavně, že těm průměrnějším byl daný dostatečný prostor k tomu, aby se realizovali. A ti výjimeční se mají asi za své vlohy stydět. Proto posledních dvacet let už nic výrazného nevzniká, v duchovním rozměru určitě ne. Všichni ti, kdo korektnost bagatelizují, by se měli nad sebou zamyslet, jestli ještě mají čím.  

Nejhorší na tom je, že si přivlastnili i slovo liberál. Dnes je liberálem ten, kdo preferuje komunity, jejich ochranu na úkor jedinečnosti. Leckdo by chtěl být liberálem, no bezva, ale málokdo k tomu opravdu dorostl. Být sám za sebe a tím i pro druhé je něco jiného, než patřit mezi stejné, nebo k nim inklinovat. Ale na samém vrcholku velmi fouká, a tak je lepší slézt dolů do nížiny, mezi stádo. Kolik intelektuálů už slezlo mezi nacisty anebo komunisty ve 20. století? Dnes lezou mezi jejich pohrobky, ať se už zaštiťují lecjakými slovy o solidaritě. Nejlepší solidarita je být příkladem a nikoliv užitečným idiotem.

Být odpovědným občanem není o komunitarismu. Je něco jiného sdružit se do spolku, do kterého patří lidé různé pleti, vyznání a pohlaví, a něco jiného je uzurpovat si práva stejné entity. Naše práva jsou zajištěna Ústavou a uzurpovat je nad její rámec je diskriminace ostatních. Tento boj je dnes bojem tzv. liberálů a kdo se k němu hlásí, není určitě liberál a už vůbec ne demokrat. Liberální společnost je založená na kreativitě, na tvůrčím jedinci, nikoliv na zestejňování občanů. Dnešní mainstream v politice nebo v médiích je čistý komunitarismus. Preferovat ženy jako entitu, nebo jiné menšiny, vede k degeneraci.

Omezovat naši svobodu je projev připosranosti. Jakákoliv krize, společenské pnutí, k tomu svádí, ale síla člověka, který vyznává humanismus, se projevuje právě v krizi. Jestli si řekneme, že svobodu je nutné omezit, navždy ji ztratíme. Slaboši chtějí vždy víc než druzí, proto je společnost tak zhuntovaná. Chránit slabší je nutné tak, aby je nikdo neomezoval, ale ne tak, abychom je preferovali. Tak pouze udusíme lidskou osobitost. Skutečný liberál podporuje, aby Neymar kouzlil na hřišti, aby vznikl např. v Praze na vhodném místě Kaplického blob, ale nepodporuje to, když ženy melou o síle svého ženství anebo Romové o své rase…

Ovšem zatím to spíš vypadá, že tzv. liberálové podstoupili lobotomii. 

Ukázka z knihy Deník spisovatele