Deník spisovatele – proč jsem nespal s Barbrou Streisandovou?

Líbí se mi ženy, které jsou narozené v činském znamení koně, což jsem si připomněl, jak si tak doplňuju všemožné vědomosti, když jsem si pustil film Jentl natočený v roce 1983 v Praze, podle předlohy mého oblíbence Isaaca Bashevise Singera. Barbra hraje dívku, která touží studovat Talmud, a převlékne se za chlapce, což jí přinese různé potíže, přičemž jí to velmi sluší, tedy Barbře Streisand, je to prostě kusanec, i v jiných filmech, co si sama režírovala.

Taková sexy žena časově nedostupná, řekl bych. Obdobně jako ti, co mi jsou blízcí, na rozdíl od současníků, a nemůžu si s nimi povídat, potkat třeba Ernesta v Havaně, nebo Nietzscheho v jižních Alpách, nebo pruďase Schopenhauera ve Frankfurtu, který byl velký misantrop, že by ho asi nebylo snadné oslovit. Myslím, že svět, jak ho zatím známe, je ještě přílišně omezující, skoro bych řekl, že je jen náznakem toho, co by jednou pro nás mohl být.

Jediná cesta je v kreativitě, ať už technologicky, anebo spíš v umění, které má být o krok napřed. Tedy mělo by být, kdyby bylo opravdu živé, jako je živý román, ve kterém si autor uskuteční sny, které nerealizuje v realitě, tudíž charisma Barbry se někde objeví, třeba v milostném příběhu, plném vášně, jakou oplývá i předloha, ovšem zasazeném do dneška, jelikož emoce jsou univerzální a přesahují dobu. Můžete se vyspat s Barbrou, když jí bylo třicet, a k tomu napsat dnešní příběh. 

Kundera někde píše, že některé umělecké směry se vyčerpají, jako třeba malířství, které vrcholilo modernou, a pak se sice stále maluje, ale už jen ze setrvačnosti. Ano, tomu dojmu jsme podlehli, obecně, zvlášť když poslední dekády je to i vidět. Jako by se rezignovalo na vývoj, imaginaci, která „hory přenáší“. Všechno se opakuje, rozmělňuje, vyzdvihují se epigoni, co se vrací do minulosti, nevědomky napodobují, repetují, prostě kradou jako straky. 

Za poslední dvacetiletí jsme převzali myšlení Západu. Konec dějin, jak si ho vysnili liberálové, má ten horší důsledek, že se nic nehýbe, jen se to stále omílá, v umění, v politice, jako by nebylo co objevovat, co inovovat, totální dekadence. A pak přijde válka na Ukrajině a ukáže jen to, co bylo vidět dávno, totiž průměr, který se rozlezl do všech sfér, kam se podíváš, hlavně do literatury. Když vidím, kolik prázdných nádob se vrhlo na psaní, zaplakal bych. 

A přitom je pořád co objevovat! Celý novověk charakterizují objevy, bez nich by nebylo změny, té inspirující. Jsou to zejména objevy fyzikální, rozšiřují náš svět, zámořský, planetární, psychologický. Ale stále je to jen třírozměrné, v tom se pohybujeme, spousta lidí, těch průměrných, tak závisí na vědeckých zákonech, aniž tuší, že jsou to jen mříže, do nichž jsme se sami uvěznili. Mě nezajímá kauzalita ani další objev úplně marné planety ve vesmíru. 

To, co je zajímavé, je vždy o imaginaci. Co si dokážeme představit, lze dřiv nebo později realizovat. Tak vznikl celý náš svět, proč by se to náhle mělo zastavit? Když něco napíše Verne, jednou se něco podobného objeví, realita nemůže jinak. Žít ve čtvrtém rozměru, jak už byl popsán, bude jistě zajímavé, cestovat časoprostorem, do hloubky, do minula, být ve vteřině na druhé straně Země. To, co tady bylo, je v databázi, lze to znovu oživit, jen najít vhodné zařízení. 

Ovšem bez umění, které to vymyslí, nic nevznikne. Je třeba popustit uzdu fantazie, uvolnit to, co nás svazuje. A že je dnes těch konvencí, tupé banality až až, dokonce i v psaní. Je třeba objevovat, zkoušet, hledat nový způsob, jak vidět věci. Malovat, skládat, ve vší tvořivosti se dá něco najít. Co záleží na hloupé většině, která omílá prázdné fráze? Jednou se to povede a vy potkáte někoho, koho byste jinak potkat nemohli, a skončíte s ním v posteli…

Ukázka z knihy Deník spisovatele