Deník spisovatele – o bizarnostech a raritách veřejného prostoru

Když se člověk začte nebo zaposlouchá do všeho, co se běžně objevuje ve veřejném prostoru, do té změti subjektivních výlevů anebo výkřiků, které určují bontón dneška, raději se vrací ke klasikům, které může číst nebo poslouchat, aniž by přišel k duševní újmě. Poslech např. Bacha je očista, protože vnímáme obecný řád určující jeho hudbu, ale také hloubku jeho osobního přínosu. Všudypřítomný generální bas, který zjevně předurčil bigbeatovou hudbu, nás vzpruží a také uklidní. Právě to, že emoce barokní epochy Bach svázal svým mimořádným rozumem, vytváří výsostnou harmonii, dnes tak těžko dosažitelnou.

Proč dnes zažíváme kakofonii slov a zvuků? Má to nejspíš dvě hlavní příčiny a tou první je postmoderní dekadence. To, že se kvůli emancipaci všech marginalit rozmělnily lidské hodnoty, subjektivizovala se měřítka, znamená, že neexistuje nic závazného, nic, co by ukazovalo, zda je něco dobré nebo krásné. Všechno je prostě jen možné, kromě toho, co je za mezí zákona. Jakýkoliv výkřik je stejně hodnotný jako jakékoliv velké mravní úsilí. Druhá příčina je celkem prozaická. Je jí ohromný digitální boom, možnost každého člověka, aby se vyslovil, protože může, i když nemá zpravidla vůbec co říct.

Nejhorší na této subjektivitě je její omezenost. Věcné argumenty nemají už žádnou hodnotu, nikdo je nepoužívá a nikdo je nevyvrací, i ti nejlepší publicisté straní, osočují, používají argumenty k člověku tak, jak nás naučil v Eristické dialektice Schopenhauer. Ano, je příliš osobní nenávisti ve veřejném prostoru, buď straníte jedné straně, nebo druhé, pak používáte i emoční personifikaci, jelikož se to nosí. Že je to ubohé, nízké, kakofonní, už nikoho příliš netrápí. Tam, kde schází rozum, schází i řád, a ten schází v naší době evidentně. Uznat pravdu svého nepřítele člověka neponíží, naopak tříbí jeho bojovné instinkty.

A proto místo velkých duchů máme pouhé rarity. Kde není řád, není ani měřítko vkusu, které tříbí a cizeluje. Kdyby bylo, plno lidí by zvažovalo, co vypouští do éteru, aby se neztrapnilo. Ať už jde o různé umělce nebo celebrity, příp. novináře nebo politiky. Jestli i ti nejviditelnější ujíždějí na personifikaci a očerňování, proč by to nedělali ostatní na blogu nebo na sociálních sítích. Veřejný prostor je plný absurdních bizarností. Média v zájmu komerce klesají až na dno, poklonkují blbosti, nízkosti a preferují podprůměr, který je jediným měřítkem. To už dávno není liberalismus, to je pouze dekadence.

Samozřejmě, že existují výjimky, které si udržují úroveň. To slovo úroveň je zásadní, neboť vyjadřuje měřítko. Rád čtu třeba Petra Fischera (občas i Martina Fendrycha), ty, kteří píší na placených webech, neznám, jejich psaní považuji spíš za duševní onanii. Veřejný prostor potřebuje řád, změnu hodnot, poznání, že dobro nebo krása jsou obecné, že je určuje lidstvo, nikoliv jednotlivý vkus. Stále větší subjektivita je od ďábla. Jak už napsal Bach: „cílem a konečným důvodem tvorby nemá být nic jiného než Boží sláva a potěšení mysli, jinak jde jen o ďábelský jekot...“

Náš veřejný prostor je rovněž takovým ďábelským jekotem.

Ukázka z knihy Deník spisovatele