Deník spisovatele – nemáte něco ke čtení, pane prezidente, strašně se nudím

Týden po tom, co prezident vybízel pražskou kavárnu, aby místo chození do podniků „Techtle mechtle“ studovala knihy, jeho chráněnec, plukovník v záloze, t.č. ministr zdravotnictví, zavřel ze dne na den veřejné knihovny a knihkupectví. Od té doby pan prezident mlčí, ale měl by přiznat, že se mu jeho rada příliš nevyvedla, pro ty, kdo jsou opravdu zvyklí číst hodně knih, je nákup přes internet omezený, jednak není dnes tolik zajímavého v nabídce a když už, jedná se o drahý špás. Skutečné vzdělání se získává četbou těch, kdo byli původní, originální a stali se z nich klasici, často je lze získat pouze ze skladu knihoven.

Takže, i kdyby člověk chtěl, neměl kdy si čtivo doplnit, musí trpět ve své izolaci, ledaže by mu pan prezident něco poslal. Možná se to zdá jako malý problém, ale pro našince, který odjakživa čte víc knih najednou, je to trýznivá situace. Objednal jsem si životopis R. Rortyho, kterého v Česku moc nepřekládáme, originál i s poštou skoro tisícovka. Ale co mají dělat ti, kdo dnes hladoví, umělci, co by se rádi dovzdělali, jimž vláda dává najevo, že kultura je ta poslední. Ano jistě, v chápání zelených mozků je kultura stále jen pouhá nadstavba. Asi jako chození do škol, kam tento rok školáci skoro vůbec nezavítali.

Ale pan prezident, který měl za normalizace čas se vzdělat, jistě rozumí tomu, že úpadek vzdělanosti deprivuje národ. Po takovém polyglotovi, jako byl on nebo V. Klaus, vede stát ignorant, který zřejmě četl maximálně motivační knihy Dala Carnegieho. Jenže bez vzdělání se špatně vládne, vlastní osobnost chátrá a metoda, kam vítr, tam plášť, selhává, zvlášť, když přijde koronavirus. Nevzdělanost vede k chaotičnosti, k hysterii, která je schopna ničit. Místo nadhledu přichází extrém, aby se zakryl fakt, že tato vláda neporučí větru a dešti a nezajistí nesmrtelnost, raději se boří léta vytvářené kulturní statky.

Ale do kultury nepatří jen umění, jak by si myslel nezvdělanec. Patří do ní všechny hodnoty, od desatera až po svědomí. Svobodné rozhodnutí, právo na vlastní odpovědnost, tenká vrstva demokracie. Dnes moralizují nejvíc ti, kdo pohrdají lidskou volbou. Opět nás vede pýcha, snaha přelstít přírodu, za odměnu dostáváme škody, mnohdy i zbytečné. Technicistní řešení jsou ve svém celku pro společnost asociální. Média snímají nemocné, lékaře, JIPky, ale neukazují to, co je za tím. Staré lidi trpící steskem, rodiny bez živností, osamělé školáky bez podnětů, mládež bez možnosti vztahu, zcela ztracené generace.

Právě to je úlohou těch, kdo jsou vzdělaní. Aby ukazovali, jak živoří lidi, které semlela kola dějin. Vzpomínám si na jeden hezký film vzniklý podle předlohy A. Branalda, pan prezident ji jistě také četl. Ten film se nazývá Pozor, vizita! a líčí osud bacilonosiče Prepsla, který byl zavřený do špitálu na doživotí. Příběh vypráví i o dalším pacientovi, oteckovi, ten trpí svou izolací od dětí. Stýská se mu, až z toho onemocní, a jen lidský zásah Prepsla, když domluví jeho dceři, mu pomůže. Bohužel izolace je stísňující i pro samotného Prepsla a tak opakovaně utíká (aniž by chtěl někoho nakazit), chce prostě jen svobodně žít…

Ukázka z knihy Deník spisovatele