Deník spisovatele – bývalý rebel Mikuláš Minář t.č. mediální hvězda

Každá společnost potřebuje rebely jako sůl, ovšem těch se u nás v dnešní konformitě žalostně nedostává. A když se nějaký objeví, jako před pár lety Mikuláš Minář, jeho rebelie rychle vyprchá, protože ji nedrží nic než vágní bezhodnotový protest proti Andreji Babišovi. Přestože je to jistě sympatický mladý muž, brzy ho pohltí mainstream a ten z něj vycucává jakoukoliv možnost se skutečně vymezit. Chybí mu totiž to nejdůležitější: životní emoce, které vytvářejí charisma. Nestačí být jen slušný, jak si žádá dnešní konformita, ale musíte mít prožitek: vášnivou nepoddajnost, vyhraněnost a třeba i čistokrevný hněv.

Jenže jak by mohl mít dnešní mladík podobné emoce? Jestliže řekněme tradiční doba v sobě nesla iniciaci dítěte v muže, dnes takovou zkoušku žádný hoch nepodstupuje. Nejde ani na vojnu ani nevyzve na souboj svého otce, aby ho jednoho dne nahradil. Na Oidipův komplex už dnes můžeme zapomenout, doménou výchovy jsou matky. Ale nejsou to jen matky, které vedou ke slušnosti a konvencím, ale celkové nastavení společnosti. Dnešní politická korektnost má viditelně nežádoucí účinky. Namísto toho, aby nás evolučně kultivovala, opět jen revolučně potlačuje. A potlačené mužské instinkty se jednou vymknou kontrole.

Celý západní svět si zadělává na velký průšvih. Výbojná energie určená testosteronem byla odjakživa iniciátorem změny. Mladý muž buď vypovídal poslušnost nebo se bouřil proti hodnotám. Jak by mohla společnost bez inovace vůbec přežít? Revolta je přirozeným motorem lidstva, bohužel dnes je bezmála trestným činem. Namísto toho známe fráze o tom, jak mají být hoši slušní, ohleduplní a citliví. Problém je v tom, že nejde o autentické emoce, ale o zbožná přání. Když něco potlačíte, nezmizí to. Uděláte z toho jen něco neurotického, co se bojí vlastního já. Pak takový mladík raději drží ústa a hraje střílečky na počítači.  

Je mi jasné, že to, co píšu, leckomu nevoní. Je to totiž proti mainstreamu, proti dnešním konvencím. Hezčí je si nalhávat, jak pěkně se nám žije, když potlačujeme odporný testosteron. Stačí k tomu kvóty, feminismus, důraz na ty nejokrajovější identity. Namísto volné soutěže se necháme dusit jistotou bezpečného průměru. Ale tam, kde se neriskuje, není životadárnost. Dnešní mládež je konformní už tehdy, když dospěje. Neboří autority, protože ani nikde žádné nevidí. Stačí jí vplout do konzumu, zařadit se, aby snad nevybočovala - vždyť se to nevyplatí. Víc než hodnoty jsou značka mobilu nebo tekutá pohlavní identita.

Dá se říct, že ani totalita rebelii tak dokonale nepotlačila. Nezasáhla totiž její zdroj, mužskou vitalitu. Vzpomínám, jak s námi bojoval náš třídní, ve druháku na střední. Učil nás češtinu a nesnášel, když jsme se odlišovali, byl to kovaný soudruh. Kdo měl dlouhé vlasy, křížek na krku nebo nášivku Accept na džínsce, dostal poznámku. Ponižoval nás, zesměšňoval nás, což se mi vůbec nelíbilo. Vadilo mi to pokrytectví, falešná morálka, která nás měla zkonformovat. Přitom tomu už ani sám nevěřil, jak jsem pochopil. „Já vás nemám rád, Kláre!“ řekl mi jednou, „vy to totiž na rozdíl od ostatních myslíte naprosto vážně!“  

Ukázka z knihy Deník spisovatele