Vidím před očima ten velký palcový titulek stejně zřetelně jako tenkrát, když jsem ho před nějakými čtyřmi lety poprvé zahlédl v novinách. „Učitelce, která zachránila děti ze studny, už nehrozí trestní stíhání.“
Ta formulace se mi vryla do paměti. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak se ve společnosti začíná deformovat vnímání dobra a zla. Zmíněná učitelka sice nakonec dostala vyznamenání od hejtmana, ale jen ten nápad uvažovat o člověku, který nasadil vlastní krk pro záchranu dvou dětských životů, jako o zločinci, kterého je třeba veřejně lynčovat, mě tenkrát pořádně nadzvedl ze židle.
Tato vzpomínka se mi znovu vybavila minulý týden, kdy před Obvodním soudem v Praze 8 stanul policista, který služebním vozidlem zatarasil cestu motorkáři ujíždějícímu před policejní hlídkou. Muž na motocyklu si to bez řidičského průkazu a pod vlivem alkoholu šinul Prahou místy až 180 kilometrovou rychlostí. Generální inspekce bezpečnostních sborů policistu obvinila z neadekvátního zásahu a státní zástupce jej poslal k soudu. Obžalovanému policistovi hrozil za těžké ublížení na zdraví z nedbalosti až dvouletý trest. Motorkář na oplátku požadoval ještě náhradu škody za rozbitý motocykl.
Kdysi jsem osobně znával jednoho moc sympatického mladíka. V srpnu dostal 23 let za násilnou vraždu. Jeho zvláštním koníčkem bylo zapalování spících bezdomovců. Brutálně zmlátil dva lidi, z nichž jeden zemřel a druhý utrpěl tak vážná zranění, že není schopen se sám o sebe postarat. Naše poradenská mašinérie - tak jak to má ve zvyku - okamžitě přicválala mladému perspektivnímu delikventovi na pomoc. Vymyslela diagnózu - pyrofilní sadista - a podle státního zástupce „soud přihlédl k faktu, že obžalovaný trpí duševní poruchou, která hrála jistou roli při páchání části jeho skutků.“ Jinými slovy, kdyby byl býval ve své hlouposti nezapomněl dvě ze svých obětí zapálit, vyvázl by nejspíš jen s nějakým typem ochranné léčby.
Naše státní zastupitelství by strašně rádo ukřižovalo policistu, který v dobré vůli bránil občany před silničním pirátem, a na druhé straně se bude do krve bít za práva pošahaného násilníka.
S těmi lidskými právy je to stejně podivné. Když masový vrah Anders Breivik uspěl v soudním sporu se stížností, že jsou mu norským státem upírána lidská práva, řada našich právních expertů si nad tímto rozhodnutím hlasitě pomlaskávala. Ač je to pro zdravě smýšlejícího člověka absurdní a nepochopitelné, podle Ligy lidských práv je to právě naopak „nezbytná součást toho, abychom měli nastavené standardy, které ochrání v podstatě každého z nás, kdo se může dostat do podobné situace.“ No nevím jak vy, ale já jsem se rozhodně nechystal postřílet sedmasedmdesát mladých lidí.
Najednou se chráníme sami před sebou. Kupou pseudolidskoprávních zákonů kolem sebe utahujeme řetěz víc a víc. Dopracovali jsme to už tak daleko, že jsme v Jiřicích vybudovali tzv. otevřenou věznici, kde odsouzení bydlí v rodinných domcích. Od společnosti už je neodděluje ostnatý drát, ale pouze betonová zeď, a to pouze z důvodu, „aby chod otevřené věznice nemohly narušovat civilní osoby zvenčí,“ jak vysvětluje ředitel věznice. Takže my už dnes chráníme vězně před normálními lidmi. Pečujeme o viníky lépe než o jejich oběti.
„Jsem přesvědčen, že lidští rodičové přivedou občas na svět zrůdu. Právě tak jako se dítě může narodit bezruké, může se narodit i bez laskavosti nebo bez normálního svědomí,“ píše John Steinbeck v Na východ od ráje. Vůbec ne občas, ale každý boží den se rodí zlo! Největším a fatálním omylem naší epochy je utopická představa, že všichni lidé jsou stejní. Stejně dobří, stejně čistí, stejně nadaní, stejně nebezpeční. Tváříme se jako vyspělá civilizace a přitom nerozeznáme dobro od zla. Viníka od oběti.
Zlo je nedílnou součástí světa. Je v každém z nás. I v našich dětech - třebaže si to odmítáme přiznat. Po staletí byla rovnováha dobra a zla v člověku trpělivě a důsledně vyvažována výchovou ducha. Jenže my teď plujeme do neznáma na vlně nového pokrokového učení - tzv. Nevýchovy. Míra zla ve společnosti je přímo úměrná vzdělanosti populace. Odzbrojujeme-li policisty, aby nemohli zasahovat vůči bezpráví, bereme-li pedagogům nástroje, aby mohli učit a vychovávat děti, nevratně tím podrýváme autoritu institucí, na nichž stojí naše společnost. Při činu za ruku lapenému zloději umožňujeme se hájit, zda při zatýkání nebyla porušena jeho práva. Rodiče se soudí se školami o domácí úkoly. Inspekce koná na udání.
Ale systém neběží jen tak sám o sobě, to jeho jednotlivé lidské součástky se dnes mají nejlépe v historii. Zaslepeny materiálnem přestaly s vidinou vlastního prospěchu rozlišovat mezi dobrem a zlem.
Oko za oko, zub za zub. Zločin a trest. Zlo páchané ve jménu dobra se vždy obrátí proti svému původci. Anebo je to dobro páchané ve jménu zla?
