Můj přítel Dragan přeplul v devadesátých letech společně se svými rodiči řeku Sávu. Na voru svázaném z dřevěných klád uprchl před válkou v bývalé Jugoslávii.
Dnes žije nedaleko Vídně, vychovává malého syna, pingluje v baru, kde pokorně posluhuje rozmazleným, opilým Rakušákům. Ale nestěžuje si, říká: „To je prostě život.“
Můj kamarád Bello přišel v občanské válce v Kongu o oba rodiče. Těžko říct, kde se vzal na Slovensku, připlul snad lodí v nějakém kontejneru a protože rychle běhal, koupili mu kopačky a snažili se z něho udělat fotbalistu. Nevím, co si o životě v Evropě myslel on, protože mluvil jen francouzsky a já mu nerozuměl, ale říkal něco jako „magnifique“.
Poté, co Argentina vyhlásila státní bankrot, zamířil Andrés do Evropy, aby na dálku živil svoji ovdovělou matku a dvě mladší sestry. Přestože se s ním dalo dorozumět jen řečí těla, těšil se neuvěřitelné přízni českých žen. Tento jihoamerický kovboj uměl říct jen dobru noc, budík a prsa, což však úplně stačilo k tomu, aby nikdy neusínal sám. Bylo zbytečné ptát se, jak se mu tady žije.
Můj přítel Jevgenij nechal rodinu doma ve Lvově a vyrazil jako předvoj hledat štěstí - bůhví proč - zrovna k nám do České republiky. Do krvácející země, kde ulicemi tečou potoky slz a domácnostmi obchází bída a hlad. Kde živořící obyvatelstvo mnohdy nemá na cigarety ani na psychologa. V jediném okamžiku se z učitele literatury stal pomocným dělníkem na stavbě. Je tomu už devatenáct let, svoji rodinu od té doby neviděl. Dokonce už nemůže ani zpátky na Ukrajinu, podívat se do rodné vsi, kde v mládí chytával s kamarády v lesním potoce pstruhy. Nad vědrem samohonky sem tam utrousí: „Každý si neseme svůj kříž.“
Asi má pravdu, jen každý máme ten kříž jinak těžký. Spolužák z mateřské školky prohrál svoje děti v ruletě. Druhý se zbláznil, když si v pětatřiceti poprvé našel ženskou. Třetího vídám postávat v městských uličkách. Starý metalista, na sobě má pořád triko své oblíbené kapely s nápisem „God Hates Us All“. Z krabice usrkává rybízové víno, vybírá špačky z popelníků a somruje drobné. Měl to v životě těžké, chtěli po něm, aby žil.
„Odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme,“ ptal se Gauguin a odjel do Tichomoří souložit s nezletilými Tahiťankami. Neprší na nás bomby, nekácí nás cholera ani zemětřesení… a lidé pořád někam utíkají. Do samoty, k chlastu, gamblerství, temnoty. Paralyzováni ekonomickou totalitou se dobrovolně nechávají zavírat v irských robotárnách, kde se člověk mrknutím oka transformuje na měřitelnou veličinu. Statisíce Východoevropanů si tam navzájem šplhají po ohnutých zádech, jen aby jim neklesla procentuální výkonnost a byli k pásu blahosklonně povoláni také následující den. I na toaletu se může jen s povolením vorarbeitera.
Není pro člověka přirozenější setrvat v bídě - avšak s pokorou - někde v albánských horách v souznění s přírodou a svobodně pást krávy? Každé ráno si smět omýt obličej v horské bystřině a s pocitem věčnosti hnát zvířata po nekonečných pastvinách. Oč je to horší život, než tenhle podivný druh ahasverství a věčného hledání lepšího, krásného nového světa? Domov není determinován místem… doma je stav mysli.
Filosof Diogenes sice nebyl můj přítel, ale žil v sudu. Jednou před něj předstoupil Alexandr Makedonský a nabídl mu, že mu splní jakékoliv přání. A Diogenes požádal slavného vojevůdce, aby ustoupil na stranu, protož mu zakrývá slunce.
Žil v sudu a přece byl šťastnější než všichni králové světa.
Ale bůhví čeho to byl sud…
