V únoru uplyne rok od tragické střelby v Uherském Brodě, která tehdy otřásla celou naší republikou.
24.2.2015 - V úterý 24. února oznamoval rozhlas naší obce, že po obědě bude na návsi někdo nabízet víno a ryby. Napadlo mě, Ježíš! Toho dne se však zjevil někdo úplně jiný. Právě v oněch okamžicích zavraždil střelec v restauraci Družba v Uherském Brodě osm lidí.
Tak už se kácí v našem lese, už i my máme svého Breivika. Okamžitě po masakru se rozběhly nekonečné debaty o systému vydávání zbrojních pasů, o počtech legálně držených zbraní, benevolenci psychologických posudků či údajné liknavosti zásahové jednotky. Bylo by však bláhové domnívat se, že jakoukoliv systémovou změnou dokážeme eliminovat všechny patologické jedince ukryté v zákoutích naší společnosti a podle zvráceného činu osamělého podivína se snažit jakkoliv generalizovat. Kdo chce vraždit, zbraň si vždycky najde.
Skutečnost, že pachatel byl dlouhodobě nezaměstnaný, okamžitě využili představitelé krajní levice k hlasitým útokům na svobodu či demokracii a vraha staví do pozice jakési oběti polistopadového režimu. „V minulosti spořádaný, spolehlivý, pracovitý, bezkonfliktní občan, žijící se svou rodinou v řadovém domku, který si sám postavil. Schopný elektrikář, hrdý na svou profesi a svůj kumšt. Člověk se sociální prestiží, uznávaný svým okolím. Nikdy se příliš nestaral o společenské zábavy. Prostě jen žil svůj život. Zlom přišel v devadesátých letech. Nová doba přinesla nejistotu. Jde o žalující výkřik člověka, který už nemůže déle snášet tíhu života, který žije,“ píše komunistický poslanec Vojtěch Adam. Celé to zní spíše jako řeč z pohřbu nějakého morálně neposkvrněného člověka, než jako analýza života masového vraha. Je naprosto diletantské dělat ze zločince mučedníka a prakticky tak obhajovat jeho čin. Pan poslanec si asi neuvědomuje, jak moc to může být nebezpečné. Negativní reklama je také reklama, která může navíc podněcovat k následování. Čím více se bude o vrahovi mluvit, tím bude jeho čin úspěšnější. Dávejme veliký pozor na medializaci či heroizaci zločinců, obzvláště pak využití jejich obrazu k politicko-ideologické propagandě.
Za komunistů by se to nestalo, ozývá se zleva. Po ulicích nám prý dnes chodí psychicky narušení lidé, kteří díky svobodě a demokracii dostávají do rukou zbraně. Jaksi však zapomínají dodat, že za komunismu byli do psychiatrických léčeben zavíráni naopak zcela zdraví, avšak režimu nepohodlní lidé. Zapomínají i na nejznámější českou masovou vražedkyni Olgu Hepnarovou, která 10. července 1973 najela v Praze nákladním automobilem na tramvajovou zastávku plnou lidí a osm z nich zabila. Jenže v době budování světlých zítřků socialismu neměly negativní zprávy místo.
„Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filozofickou otázku,“ píše Albert Camus v Mýtu o Sisyfovi. Uherskobrodský vrah se rozhodl pro druhou možnost, bohužel však s sebou vzal osm nevinných lidí. Frustrovaní lidé mají snahu kompenzovat svoji bezmoc pocitem moci nad ostatními, kdy se stávají pány nad životem a smrtí. Střelec nebyl nikdy diagnostikován jako duševně nemocný, šílenec totiž skutečně nevolá do komerční televize, aby si přijela natočit jeho zločin. Za jeho činem hledejme spíše touhu se zviditelnit.
Kdysi existoval mladík jménem Hérostratos, který ve 4. století př. n. l. zapálil Artemidin chrám v Efesu, aby jeho jméno navždy vstoupilo do dějin. A nutno říci, že se mu to podařilo. Zatímco jméno stavitele chrámu je již dávno zapomenuto, o Hérostratovi se mluví dodnes.
