Mesiáš před svým pádem aneb Sepětí občanského aktivizmu proti kultu osobnosti

            Kdybychom měli nalézt vhodné slovo, které nejlépe vystihuje kampaň předcházející 1. kolu českých prezidentských voleb, mohli bychom směle prohlásit, že byla kultivovaná.

           V nepřeberném množství společných debat se protikandidáti neuráželi, neházeli na sebe špínu, jak bývá obecným zvykem, ale místy dokonce jeden druhému skládali komplimenty nebo si deklarovali podporu do následujícího kola. Byl zde cítit málo vídaný vzájemný respekt a sounáležitost. Zřídkakdy se stane, že až nadpoloviční většinu kandidátů by si člověk bez otálení dokázal představit jako hlavu státu. Člověk skutečně nabyl dojmu, že žijeme ve vyspělé demokratické společnosti.

           Devátý kandidát se předvolebního boje neúčastnil.

Čerstvá podzimní zkušenost naznačuje, že české volby - a ty prezidentské nevyjímaje -  aktuálně vyhrávají velká, fatální evropská témata a co možná ještě více, vhodný způsob jejich interpretace. Otázka migrace se na sociálních sítích smrskla na zjednodušené dichotomické prohlášení: Zeman uprchlíky nechce/Drahoš uprchlíky vítá. Abychom zde uvedli věci na pravou míru, oba soupeři shodně odmítají migrační kvóty a vybízejí ke zpevnění vnějších hranic schengenského prostoru. Miloš Zeman vidí řešení migrační krize v deportaci všech, kdo nedostali azyl. Měli by podle něj raději doma se zbraní v ruce bojovat o své místo v životě. Takže pro volbu Miloše Zemana je třeba si najít jiný důvod. 

           Když se tak dívám kolem sebe, vždycky si říkám, jak bychom se na místě běženců vlastně chovali my? Migrační krize se nás fakticky nijak nedotkla, žijeme v šesté nejbezpečnější zemi světa, v době ekonomického růstu s nezaměstnaností dosahující historického minima, přesto se v panice a strachu přichylujeme k extremismu, ať už pravicovému či levicovému. Byli bychom opravdu tak stateční a hrdí, abychom setrvali ve zpustošené vybombardované zemi, jak automaticky očekáváme od druhých?

           Stejně významný bude pohled obou kandidátů na přijetí eura a naše celkové postavení v Evropě. „Euro je stabilizačním programem naší hospodářské politiky. Potřebujeme zavedení eura. To, co si přejeme, je integrace a evropská federace, ne evropský jednotný stát," pronesl Miloš Zeman během svého projevu v Evropském parlamentu v únoru 2014. Později přijetí eura podmínil vyloučením Řecka z eurozóny. Jiří Drahoš se chce zasadit o zahájení seriózní diskuze na toto téma a je spíše pro jeho přijetí. Jen tak mimochodem, k přijetí eura jsme se zavázali při našem vstupu do EU, tudíž otázka tak úplně nezní, jestli, ale kdy euro přijmeme. V pozici vně eurozóny by Česká republika navíc i nadále setrvávala mimo hlavní proud evropské integrace, a to je věc, která lidem vadí ze všeho nejvíc. Ano, mnohdy nesmyslná nařízení a byrokratická tyranie zapříčily negativní vztah českého člověka k Evropské unii, i přesto otázky možného vystoupení z EU, nedej bože z NATO, zůstávají snad pouze divokým snem našich komunistů. Tyto výzvy nejsou ničím jiným, než úderným útokem populistů na první signální soustavu zmateného voliče. Nechtějme být národem, který s roztaženou náručí přijímá z EU stamiliardové dotace a v tichu své české kotliny na ni na oplátku plive a odmítá plnit své závazky. Žádná oběť a sebereflexe, bereme jen to, co je pro nás výhodné.

           A přesně takhle se chová současný český prezident. Ten nejprve s pohrdáním odmítl pozvání do všech předvolebních debat, protože dle svého vyjádření žádnou kampaň dělat nebude. Tato nekampaň mimochodem stála už více než 17 milionů. Kdo je ukryt za spolkem Přátelé Miloše Zemana a kdo celou nekampaň financuje, nepovažuje Hrad za nutné vysvětlovat. V mnohém to připomíná legendární hlášku z českého sportovního prostředí: „Nic jsem neplatil a ta částka taky neodpovídá!“

           Nicméně Zeman moc dobře věděl, co dělá. Opakovaná přímá konfrontace se silnými, sebevědomými protivníky a dotazy na dosud nevysvětlená kontroverzní témata jeho končícího funkčního období, by mu před zraky milionů diváků mohly zlomit vaz. To je jeden z důvodů, proč se nezávislým novinářům v poslední době vyhýbá jak čert kříži a navštěvuje pouze diskuzní pořady kimirsenovského typu na TV Barrandov. Jeho nedělní mdlé sólo vystoupení na Nově se od toho barrandovského příliš nelišilo: servilní moderátor se vyhýbá palčivým otázkám, opatrně našlapuje kolem, aby monarchu nerozčílil a nenechal se pozurážet a zesměšnit v přímém přenosu.

           Ještě 28. prosince 2017 prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček ujišťoval, že ani před druhým kolem se Miloš Zeman nebude žádných debat účastnit. V den vyhlášení výsledků už byly dohodnuty duely dva. A dnes? Ovčáček vyhrožuje z twitterového účtu, že debaty budou čtyři, a třeba i bez Jiřího Drahoše, kterého uráží a nazývá zbabělcem. A opět nemá potřebu nikomu nic vysvětlovat.   

           Zemanovi kampaň nikdo neplatí. Pan prezident by nikdy nelhal, že kampaň nevede. Billboardy vyrůstají v krajině samovolně láskou prostého lidu. Říká se, že Zemanovi voliči prostě skousnou všechno.

           Pevně věřím, že ne...

           Je to podobné jako s voliči Andreje Babiše. Nejde ani tak o geopolitické směřování země, o ekonomické hospodaření, pravici či levici, ale spíše o jakýsi třídní boj.

Boj proti komu? Dost možná že proti nám samým.

           Největší slabinou Jiřího Drahoše ve 2. kole prezidentské volby jsou podle průzkumů jeho pokora a slušnost. Značná část Čechů dnes volí s čistým svědomím lháře, udavače, podvodníky, kteří čím více lžou a urážejí své oponenty, tím silnější pozici získávají. Nezávisle na pravdě. Snad proto, že jsou obrazem společnosti, zosobňují lidskou malost, závist a pokrytectví. Kult osobnosti. Prokázaná a zdokumentovaná lež: nevadí! Trestní stíhání: nevadí! Arogance moci: nevadí! A slušnost? Ta by nám měla vadit?

           Příkop, který během svého funkčního období Miloš Zeman vyhloubil mezi oběma polovinami roztříštěné české společnosti, je již dnes oboustranně neprostupný. Jinými slovy, je téměř nepředstavitelné, aby volič, který dal v 1. kole hlas někomu ze čtveřice Drahoš, Fischer, Hilšer, Horáček, hlasoval ve 2. kole pro Miloše Zemana. Ten už dnes pochopil, že mu teče do bot a musí v této fázi hrát vabank. Patrně se tedy jako před 5 lety dočkáme nechutné dezinformační kampaně, kterou už minulý týden zahájil senátor Jan Veleba v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV. Neklesne-li dramaticky volební účast a podaří-li se Jiřímu Drahošovi zmobilizovat voliče poražených kandidátů, stane se příštím českým prezidentem.      

Jedno se ale české prezidentské volbě musí nechat. Minimálně 14 dní budou obě strany rozpolceného národa žít v naději a očekávání vítězství své nejsvětější pravdy.

           A na světě není nic krásnějšího, než mít naději.