Fotbaloví reprezentanti Kuby, která je jednou z posledních zemí světa ovládaných totalitním režimem s povolenou mocí jediné politické strany, využili výjezdu z komunistického ostrova k emigraci.
14.10.2012 - Vedle neúspěšného pokusu Josefa Váni o devátý triumf ve Velké pardubické nebo konce kariéry Dominika Haška, mohla sportovní veřejnost o uplynulém víkendu zaregistrovat také zprávu, kterou přinesla některá zahraniční media, a to, že fotbalová reprezentace Kuby, která je jednou z posledních zemí světa ovládaných totalitním režimem s povolenou mocí jediné politické strany, nastoupila k pátečnímu utkání kvalifikace o mistrovství světa 2014 proti Kanadě pouze v jedenácti lidech. Ostatní členové výpravy využili výjezdu z komunistického ostrova k emigraci.
Ale proč se nad touto informací vůbec pozastavujeme, když po sportovní stránce na ní pro nás Evropany není nic tak extra důležitého? V ten samý den se totiž o několik tisíc kilometrů dál, ve svobodné demokratické zemi - u nás v České republice, konaly volby do krajských zastupitelstev a senátu. A tady je ta mrazivá paralela. Díky všeobecně neutěšené atmosféře v naší společnosti musel příklon voličů k levici a vítězství ČSSD očekávat snad každý, kdo se o politiku jen trošičku zajímá. Mnohem alarmující je však skutečnost, že se druhou nejúspěšnější politickou stranou u nás stala Komunistická strana Čech a Moravy! Strana, která se dosud nedokázala distancovat od totalitních zločinů předlistopadové KSČ. Co si chceme slibovat od strany, jejíž předseda Vojtěch Filip, ještě loni, po smrti komunistického vůdce Severní Koreje Kim Čong-ila, kondoloval a vzdával hold tomuto diktátorovi a jeho režimu, obviňovaného z porušování lidských a občanských práv a svobod? Tohle skutečně chceme? Aby nám vládla strana, která vzhlíží ke KLDR, kde jsou v 21. století „třídní nepřátelé“ stále ještě zavíráni a mučeni v koncentračních táborech? To už jsme opravdu zapomněli na kádrování, perzekuce, procesy a politické čistky? A to vše jen necelý rok po smrti Václava Havla.
Kubánští fotbaloví emigranti, a nejen oni, by nám zajisté rádi osvěžili paměť a poreferovali nám o tom, jaká životní úroveň panuje v jejich „socialistickém ráji“. A nechali by nás zavzpomínat na doby, které jak se zdá, velká část našeho národa až příliš snadno potlačila hluboko ve své paměti. Jak aktuálně dnes znovu po čtyřiceti letech znějí slova bojovníka proti komunismu Alexandra Isajeviče Solženicyna: „Tak beznadějně jsme už klesli, že za každodenní skývu chleba se vzdáváme všech zásad, své duše, všech snah svých předků, všech příležitostí pro své děti - jen abychom neohrozili svou vratkou existenci. Jestliže se budeme bát, pak si nesmíme naříkat, že nám někdo nedovoluje volně dýchat - pak jsme si tím sami vinni! Nezůstala nám ani pevnost, ani hrdost, ani žár v srdci.“
Doba není vinna - to lidé vlastními činy volí své bytí...
