„Vojáky blízkost smrti alespoň na krátký čas udělala lepšími, očistila je.“ Nám se dnes přiblížila válka, která smrt nese jaksi nedílně s sebou...
Nám se dnes přiblížila válka, která smrt nese jaksi nedílně s sebou. Zhmotnila se pouhých pár set kilometrů od nás jako dávná výčitka ze zaprášených stránek učebnice dějepisu. Není to naše válka, my na ni nemáme právo – je to jejich válka. Ale i my si přejeme na ni sáhnout, i my si jí chceme urvat kousek pro sebe, i my se toužíme alespoň na okamžik přiblížit smrti – a očistit se. Víme, že je od čeho.
Fotografie ukrajinských dětí krčících se v podzemních krytech a stanicích kyjevského metra udělaly z našeho západního světa jen směšnou navoněnou telenovelu. Dočista trapně teď v tomto novém kontextu vyznívají dvouleté nářky o českých dětech, které upadají do depresí kvůli distanční výuce. Na Ukrajině se dnes bombardují mateřské školky. Také obávaný covid, ničící fatálně naše zdraví i naše sny, zmizel ze dne na den z televizních obrazovek. Ve zprávách už na něj teď jaksi nevybývá prostor. Přestali jsme řešit umělá banální témata jako přelétavost pohlaví, zelený úděl nebo genderovou vyváženost. Náš nový úděl má teď totiž žlutomodrou barvu. A je to úděl mnohem závažnější než kajícné poklekávání, LGBT průvody nebo kvóty pro minority.
Kdo by se nechtěl alespoň na jediný okamžik svého života stát hrdinou? Vzít do ruky zbraň a jít bojovat – na to ovšem nemáme koule – a tak se snažíme všemožně pomáhat. Lidé už dnes pochopitelně nevěří neziskovkám, v nichž se dar rozplyne ve mzdách stovek zaměstnanců, a upřednostňují konkrétní pomoc. Nabízejí ubytování, hmotné zabezpečení i peněžní hotovost. Prvotní příliv uprchlíků přinesl skutečně nebývalou vlnu solidarity. Benefiční koncerty, veřejné sbírky, výtěžky z kulturních akcí – možná si tak i trochu vykupujeme vlastní svědomí. Každopádně je to příjemné pohlazení pro naše ega. Každý chce mít doma svého Ukrajince a žlutomodré fotky na instagramu.
Dokud dáváme z přebytku, jde to snadno. Jenže jsme na úplném začátku všeho. Jak se zachováme, až se žádaná solidarita dotkne našeho vlastního komfortu? Sankce přinesou ekonomickou recesi, ceny pohonných hmot trhají historické rekordy, statisíce uprchlíků zaplaví evropský pracovní trh. Třicet let opouštěli práceschopní ukrajinští muži svou hladovějící zemi, i když Ukrajina svůj hrdinný boj vyhraje a vydobyde se znovu svoji svobodu, stejně se nebude kam vracet. Zbyde jen spálená země. Její rekonstrukce bude i v případě začlenění do evropských struktur trvat desítky let.
Může-li to celé ještě někdo zvrátit a zastavit Vladimíra Putina, pak jsou to jedině sami Rusové. Vzhledem k jejich letité ideologické zabedněnosti je to však představa značně nereálná. Vztahy s Ruskem už nikdy nemůžou být stejné jako dřív. Geopolitická transformace světa je nevyhnutelná. Bude třeba vyvázat se ze závislosti na ruských komoditách. Svým způsobem je to pozitivní šance na změnu, na druhou stranu je zjevné, že nás to bude hodně bolet. Jsme připraveni žít jinak, než jsme byli až dosud zvyklí? V garáži nám už nebudou parkovat dvě auta, nepojedeme třikrát ročně na dovolenou, ani novou pohovku do obýváku už si nepořídíme. Jsme ochotni dobrovolně zchudnout?
„Ukrajinci si neměli hrát na hrdiny a podvolit se. Jako my v osmašedesátém a ušetřili by tisíce životů. Co mají Rusové dělat, když se NATO rozpíná k jejich hranicím. Krym byl přece vždycky ruský. Starejme se v první řadě o naše lidi. Když Ukrajinci bojují, je to jejich věc, ale proč za to máme platit my Češi?“
I takové názory zaznívají veřejným prostorem. Podvolení se?! Ale za jakou cenu? Čtyřiapadesát let po okupaci jsme ještě pořád nic nepochopili. Nechceme si připustit, nechceme vidět, kolika lidem dalších dvacet let komunismu ohnulo páteř. Co to s námi udělalo. Na charakteru českého národa se okupace podepsala úplně stejně, jako se na něm podepsal syndrom mnichovské zrady. Zrady národa, který kdykoli měl bojovat, tak sklopil hlavu. Postavit se okupačním tankům s igelitkou v ruce – to člověka pořádně změní. A možná ho to povznese na jinou úroveň lidství. Ukrajina má pohnutou historii. Tři sta let v ruském područí, kolektivizace, rozkulačování, Stalinem řízený hladomor, okupace západní Ukrajiny v devětatřicátém, kulky vpálené do týlu, likvidace ukrajinské inteligence Sovětským svazem, anexe Krymu, Doněck, Luhansk. Ne, Ukrajina má svoji hrdost, Rusovi se nepodvolí – to raději padne. A jací jsme dnes my? Láteříme, že budeme mít dražší benzín.
Nechce se od nás, abychom nasazovali životy, abychom kopali zákopy a ošetřovali raněné. Je tu jediný požadavek – ve jménu pravdy dobrovolně ustoupit ze svého dosavadního pohodlí. Sáhnout si do svědomí a zeptat se sami sebe, jestli se dokážeme uskromnit. Jestli se dokážeme smířit s tím, že se budeme mít hůř než dosud, že možná přijdeme o práci, že k nám poteče dražší plyn. Nevím, jestli jsme na tohle připraveni.
„Vojáky blízkost smrti alespoň na krátký čas udělala lepšími, očistila je.“
Jsou to vzácné chvíle v životě člověka, projíždět každý den kolem benzinových pump a na jejich totemech přepočítávat, o kolik zase stoupla aktuální cena za jeden litr lidského života. Na pomyslných miskách vah vyvažovat lidskou bytost kanystrem benzínu. Člověk se o sobě mnohé doví. Někdy dokonce víc, než by sám chtěl.
Týdeník Kroměřížska, 13. března 2022
