Jsou naše elity skutečným obrazem českého národa?

Dne 4. února 1977 proběhlo v pražském Divadle hudby setkání předních českých hudebníků, zpěváků, skladatelů a textařů z oblasti zábavního a populárního umění.

Pokud si tedy tehdejší mainstreamovou tvorbu vůbec troufneme nazývat uměním. Na shromáždění bylo přečteno provolání československých výborů uměleckých svazů: „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Následně byli všichni přítomní vyzváni, aby svým podpisem demonstrovali loajalitu ke komunistickému zřízení. Touto podpisovou kampaní chtěl režim legitimizovat pronásledování signatářů Charty 77.      

           „Ve jménu socialismu a míru, za ještě krásnější písně a melodie, za ještě šťastnější a radostnější život lidu této země,“ končil svůj tehdejší projev Karel Gott sedící na čestné tribuně v předsednictvu akce. Jen o pár bloků dál zatím mluvčí Charty 77, prof. Jan Patočka, absolvuje na StB další z nesčetných výslechů a po jenom z nich o měsíc později na následky mozkové mrtvice umírá. Asi nikoho nepřekvapí, že se svým podpisem tzv. Anticharty tehdy horlivě přispěchali i čerství nositelé Medaile Za zásluhy o stát v oblasti umění Ladislav Štaidl a František Ringo Čech. Pro Miloše Zemana jsou při výběru laureátů státních vyznamenání tyto drobné historické nuance zřejmě zanedbatelným kritériem. A to, že se letos 28. října na Pražském hradě do jedné linie k těmto dvěma pánům se svými natupírovanými blond loknami bez výhrad zařadil držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy za roku 2003 Pavel Nedvěd, to také o povaze velkého „Grande Paola“ cosi vypovídá.

           Nedávno bylo Karlu Gottovi diagnostikováno zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin a v současné době podstupuje onkologickou léčbu na hematologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. A český národ div, že nevyšel do ulic! Pomalu to evokuje paralelu s dny, kdy Jihoafričanům před dvěma lety umíral Nelson Mandela. Podstatný rozdíl je však v tom, že Češi si zbožšťují člověka, jehož celoživotní devízou bylo stát vždy na té „správné“ straně barikády bez ohledu na politické zřízení - a v neposlední řadě - svědomí.

           Na sociální síti koluje fotografie, na níž Jaromír Jágr v hokejové kabině Floridy Panthers drží v rukou transparent s nápisem: „Bojuj Karle, jsme s Tebou!“

           Cože? Česká hokejová legenda, která na dresu hrdě nosí číslo 68, jako vzpomínku na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, veřejně podporuje jednu z hlavních tváří Anticharty? Vůbec není olympijskému vítězi z Nagana odporné prostituovat se v reklamních spotech pro firmy agenta Bureše? Jediným vysvětlením a snad také omluvou může být Jágrova zamrzlá infantilnost způsobená celoživotní izolací mezi mantinely ledové plochy.

           Nejsou naše elity jen skutečným obrazem národa, který si je nekriticky staví na piedestal? Český člověk jen klouže po povrchu věcí, nejde do hloubky, nechce spatřit pravdu. Loajálnost je výsadní vlastností nás Čechů - jsme loajální ke všemu a ke všem, odpouštíme si minulost i přítomnost, když se nám to hodí, vše je prominuto a stává se normou.

           Vyvstává mi v paměti vzpomínka na ukrajinského boxera Vitalije Klička, který během rusko-ukrajinského konfliktu opustil svůj německý blahobyt, vystoupil na barikády a nebál se v důležitý okamžik pohnout celým národem. Při pohledu na zbabělé řečnění našeho „boha“ ve jménu zachování vlastního bydla v době Anticharty se nabízí otázka, zda bychom si neměli raději začít hledat jiné, nové hrdiny. Hlavně přestaňme sami před sebou zavírat oči...