Dospěli jsme (anebo se vrátili) do doby, v níž jsou zahraniční politické návštěvy pompézně vítány do ulic nahnanými davy vyzbrojenými rudými prapory.
Do doby, kdy jsou při diskuzi s prezidentem žákům dopředu pečlivě přichystány otázky, aby bylo řádně kontrolováno jejich svobodné myšlení. A v neposlední řadě do doby, kdy vám po vyvěšení tibetské vlajky na budově školy naběhnou dovnitř dva esenbáci a žádají po vás okamžité vysvětlení. Jen tyto tři zmíněné případy z mnoha naznačují cosi o tom, že u nás skutečně už není něco v pořádku.
Kdo sledoval minulou sobotu přímý přenos udělování hudebních cen Akademie populární hudby z pražského Hudebního divadla Karlín, mohl být svědkem toho, že ne všichni jsou ochotni nastupujícím změnám v principech naší společnosti jen nečinně přihlížet. "Nesouhlasíme s tím, že se prezident naší země ve svém úřadu chová nedůstojně a i naším jménem podlézá režimu popírajícímu svobodu a demokracii. Jestli se to nelíbí ani vám, prosím, nebojte se dát najevo svůj názor. Děkujeme," uvedla v přímém přenosu zpěvačka Lenka Dusilová, k níž se vzápětí přidal frontman kapely Lucie David Koller: "Byl bych rád, kdyby nás vláda netahala na východ. Ať už je to pan Babiš, Klaus nebo dokonce soudruh Zeman."
Politický pragmatismus a arogance Hradu, nepřipouštějící žádnou konstruktivní kritiku a označující své názorové odpůrce za „fašizující lůzu“ nebo „duševně nenormální lidi“, opět nutí české umělce k peticím, veřejným prohlášením a k distancování se od svého prezidenta. Oba hudebníci dali jasně najevo, jak si představují, že by se mělo hovořit o lidských právech - tedy nahlas a ve veřejném prostoru - nikoli pouze tichou formální zmínkou ve strategickém prohlášení o ekonomické spolupráci.
Vystoupení umělců na Andělech znovu vyvolalo na povrch důležitou otázku: máme na popud Hradu v zájmu našich národních a ekonomických potřeb přehlížet bezpráví, přestože se odehrává stovky či tisíce kilometrů daleko? Ve své knize Otázka viny definuje Karl Jaspers vinu metafyzickou: „Existuje solidarita mezi lidmi, v jejímž důsledku je každý spoluzodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlnost na světě, zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen. Jestliže jsem nenasadil svůj život, abych zabránil zavraždění druhých, ale jen přihlížel, cítím se vinen způsobem, který nelze právně, politicky a morálně přiměřeně postihnout. To, že žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mně jako nesmazatelná vina. Jsme před Bohem vědomi čehosi, co nás hluboce pokořuje.“
Prezident Zeman legitimizuje a posouvá hranice zla ve společnosti. Potlačuje ty zbytky dobra v nás tím, že schvaluje ruské působení na Ukrajině, také svým nepřátelským postojem k válečným uprchlíkům, svým až nedůstojným podlézáním komunistické Číně, která dodnes vězní v pracovních lágrech každého, kdo nesouhlasí s čínským režimem, podlézá zemi, která dodnes odmítá zodpovědnost za zmasakrování stovek lidí na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, ale tak si zřejmě prezident Zeman představuje stabilizaci společnosti, vždyť nám oznámil, že se do Číny jezdí učit.
Takže komu se to nelíbí, nebojte se dát najevo svůj názor, tak jako to dělají někteří naši umělci. I z podpalubí může zaznít nakonec ten nejsilnější hlas.
Vox populi, vox Dei!
