V lokální facebookové skupině se nedávno horlivě diskutovalo o kvalitě jednotlivých škol zřizovaných městem. Sešly se tam desítky pohledů odborníků na slovo vzatých, rodičů dětí školou povinných...
Při četbě bizarních komentářů muselo člověka okamžitě napadnout, že je to vlastně úžasná studie toho, jak dnes dokážeme mít ultimátní názor na věc, o níž máme ve skutečnosti jen minimální povědomí.
„Slovan je protekční škola pro děti, jejichž rodiče mají peníze,“ píše první zatrpklá maminka. Vážně? V našem státním bezplatném školství, v němž každá spádová škola musí dítě nejenže přijmout, ale celých devět let se ho nezbaví, třebaže by nehnulo prstem a každé ráno místo pozdravu poslalo učitelku do háje? Zvláštní.
„Zachar hrůza,“ přidává se tatínek. Těch je v diskuzi minimum. Zdá se, že svět patří ženám.
„Nejsem spokojena s Oskolem,“ přisazuje další maminka, „první dva roky všechno v pohodě, ale pak jsem musela dát dceru jinam.“ Své důvody neuvádí. Začalo se snad ve třetí třídě konečně spravedlivě známkovat?
„Na Komenské jsou šatny umístěny moc hluboko a do tříd je to moc schodů. Navíc je tam špatně řešená jídelna a také pořádné hřiště chybí.“
„Na Sýpky jsme chodila a už bych se tam nikdy nevrátila.“
„Zámoraví ne. Mám tam syna a další děti už tam nedám!“
Jak se vůbec pozná dobrá a špatná škola? Nikdy v životě jsem nebyl v jediné vyučovací hodině svých dětí (stejně jako tam nebyl nikdo z citovaných rodičů – pokud tedy nepracují u ČŠI). Není třeba příliš mnoho intelektu, abych seznal, že výmluvy typu „úča je blbá, přísná a nespravedlivá… že neřekla, nevysvětlila, zasedla si“ je třeba brát s velkou rezervou. Podle čeho tedy takto pohledem zvenku usuzovat? Je snad šedivá škola, s bronzovou sochou kosmonauta Gubareva na nádvoří, automaticky horší než škola pestrobarevně vymalovaná, se spádovým ghettem naproti přes ulici? Kdo jsme, že chceme soudit?
Sám termín „ŠKOLA“ je synekdocha. To slovo samo o sobě nic neznamená. Je to budova plná tříd, nekonečně dlouhých chodeb, kabinetů, laboratoří a v neposlední řadě učitelů, z nichž ani jeden není stejný jako druhý. Pracovní kolektiv jako každý jiný, který se v čase proměňuje. Rozličné přístupy, různé nároky, odlišné požadavky a hodnocení. Na druhém stupni může mít žák až tucet různých pedagogů. Je snad možné shrnout to všechno do jediného abstraktního pojmu „ŠKOLA“?
„Slovan má pověst velké neosobní školy,“ uvádí další respondentka. Kde se bere taková pověst školy? Protože jsem tam před třiceti lety chodila a vím, jak to tam vypadá? Nebo jsem to slyšela u kadeřnice, která tam má dceru? Anebo to říká syn, na něhož si všichni učitelé zasedli? Nemá cenu zastírat, že školy si opravdu pokrytecky jakousi pověst samy budují. Místo výuky se jezdí po horách a po výletech. Organizují se kurzy a projektové dny, při nichž se sice nikdo nic nenaučí, ale naoko to vypadá, že škola dělá pro děti něco navíc. Zbabělým ředitelkám se musí učitelé zodpovídat za špatné známky tříd, protože škola si chce budovat svoji pověst výtečnými průměry. A to se snadno udělá. Nejoblíbenější učitelka je přece vždycky ta, co dává jen jedničky a dvojky. Čest učitelům, u nichž se dnes ještě propadá.
„Tam dítě nedávejte. Ne že by tam byli horší učitelé, ale tamějším rodičům na přípravě dětí moc nezáleží,“ zní asi nejsmysluplnější příspěvek v celé diskuzi. Matky se samozřejmě na respondentku okamžitě vrhají: „Co s tím mají společného rodiče?! Na výuku přece nemají vliv!“ Ale jistěže mají – a to zcela zásadní. Jestli má smysl v českém, striktně unifikovaném školství, brát při výběru školy na něco ohled, pak je to její spádová oblast. Kvalita výuky ve škole uprostřed velkého univerzitního města bude jistě na jiné úrovni než ve škole na periferii blízko vyloučené lokality, kde je v každé třídě čtvrtina žáků nevzdělavatelná. Není-li dítě v rodině vedeno ke vzdělání a respektu, těžko s tím jakákoli škola něco nadělá. Bývá smutným standardem, že ve škole sami kdysi neúspěšní, zahořklí rodiče, mající vzdělávací systém za veřejného nepřítele číslo jedna, plynule přenášejí vlastní juvenilní komplexy na své děti. Ze ztrouchnivělých trámů ani ten nejlepší tesař pevné krovy nevybrousí. Stejně tak učitel pracuje jen s tím, co má k dispozici.
Druhým aspektem hodnocení školy může být úspěšnost absolventů u Jednotných přijímacích zkoušek na střední školy. Ty zatím pořád ještě garantují reálné srovnání a poskytují validní zpětnou vazbu o kvalitě výuky (patrně proto se je také alternativní pedagogika snaží mermomocí odstranit).
Tragédií dnešní pokroucené doby je mylný předpoklad některých rodičů, že učitel je jakýmsi jejich zaměstnancem, a mohou tedy dozorovat jeho práci. To je zásadní nepochopení a nepravda. Do školy přece bezplatně chodí i tisíce dětí rodičů, kteří do státního rozpočtu za svůj život nepřispěli jediným haléřem. Mají snad oni právo dozorovat školu? Učitele platí stát prostřednictvím MŠMT. Stát vyžaduje povinnou školní docházku a svými kontrolními mechanismy garantuje její kvalitu. Rodič není zadavatelem práce, ani jejím kontrolorem. Ve škole je hostem, nikoli vrchním.
Základem šťastného primárního vzdělávání není nic banálnějšího, než spolupracující trojúhelník: učitel-žák-rodič. Škoda že to nechápeme. Pověst školy je chiméra. Proto se raději vyhněme ničím nepodloženým soudům a důvěřujme škole jako instituci. Tak jako jí odpradávna důvěřovaly naše babičky. Byly moudřejší.
