"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."
...měl snad už v 7. století před naším letopočtem pronést antický básník Hésiodos. Tato citace bývá často předkládána jako argument ochránců dnešních dětí, žáků a studentů proti kritice na ně dopadající. Ano, stará odcházející generace nikdy nebude tu novou vnímat jako lepší. Vždy na ni bude hledět s pohrdáním, s despektem, skrz prsty a bude ji vnímat jako úpadkovou formu bytí. Tak tomu bylo odnepaměti... Jenomže básníkovu zemi o necelá čtyři století později opravdu slupli jako malinu Římané.
My jsme dnes součástí vůbec první kultury v historii lidstva, která zcela rezignovala na výchovu, která za ideál moderního přístupu k dítěti považuje jakýsi unschooling. Jsme součástí kultury, na níž slovo zákaz působí jako červený hadr na býka při koridě, kultury, která slovo trest považuje za nástroj patřící někam hluboko do středověku. Podle Komenského se „člověk musí vzdělávati, má-li se státi člověkem.“ My jsme však daleko moudřejší než on. Za pasáže „o prutech, metlách, netvorech a násilných řešeních“ by dnes slovutný Učitel národů byl i se svou Velkou didaktikou okamžitě smazán z veřejného života mnohem pečlivěji, než se o to po Bílé hoře pokoušeli habsburští jezuité.
Máme to štěstí, že žijeme v době nebývalého blahobytu, jaký historie dosud nepoznala. Jenomže ten blahobyt není náš, nevybojovali jsme si ho, neodpracovali. Lacino jsme jej zdědili společně s demokracií, kterou jsme jako všechno, co člověk dostane zdarma a bez práce, pokřivili, znetvořili, zohavili. Všechno máme, a tak chceme víc, chceme vlastnit, chceme nařizovat, chceme ovládat, chceme zraňovat.
Žákyně osmého ročníku ve třídě pořvává po učitelce: „Proč nás učíte ten dějepis? Nás nezajímá, co už bylo. My jsme generace budoucnosti!“ Bože, jak je to výmluvné a trefné… Budoucnost našich dětí bude bez znalosti historie (už to přece bylo!), bez klasické literatury (proč dnes nutit děti číst! koho to baví?), bez zbytečných encyklopedických znalostí (nikdy jsem to v práci nepotřebovala!) – vždyť to jsou všechno právě ty entity, které jsou dnes současné škole nejvíc vyčítány jako zpátečnické.
Ó, jen se podívej, jasnozřivý Hésiode, jak bude naše budoucnost nádherná! Jak fatálně ses mýlil, ty falešný proroku!
Nikdo však dosud nejsme schopni dohlédnout důsledky tohoto frankensteinovského experimentu. Jsme první, pilotní generace, která své děti přestala vychovávat, která začala vzdělání považovat za nepotřebné a přežité, která přeje líným na úkor pracovitých, která chrání hloupé před chytrými, která hrubé upřednostňuje před pokornými. „Mnozí první budou poslední a poslední první," píše se v Bibli. Takhle to však Ježíš Kristus rozhodně nemyslel.
Zatím nám ordinace dětských psychologů praskají ve švech, střediskům výchovné péče dochází kapacity. Kdo nemá omluvenku z pedagogicko-psychologické poradny, dnes jako by nebyl a pro systém se stal neviditelným. Děláme z dětí malomocné. Vytvořili jsme mechanismy bdící nad výchovnými institucemi, aby nevychovávaly příliš krutě, nepřiměřeně, aby nám nebylo upíráno právo stěžovat si, stěžovat si a stěžovat si… Učitelé se bojí učit, policisté mají strach zasahovat, OSPOD se krčí v koutě a zbaběle přihlíží. Zřídili jsme GIBS, aby měl zfetovaný lidoop v parku jistotu, že mu ze strany policie nebude zkřiven vlásek na hlavě. Máme Českou školní inspekci, kam zhrzené matky v opilosti zvrací svoje komplexy, a novodobí inkvizitoři jsou okamžitě připraveni naklusat v plné polní. Trpký návrat k předlistopadovému anonymnímu bonzování.
Pedagog si dnes musí připadat tak trochu jako misionář vnucující vzdělání domorodému obyvatelstvu, které o to ale pranic nestojí a zaslepeně uctívá kult dítěte. Ruku na srdce – málokdo se na základní škole s radostí a úsměvem na rtu učil lomené výrazy, názvosloví oxidů, prvoky nebo láčkovce – mnozí se tím však potom možná celý život úspěšně živili. A od toho je tu základní školství, dát mladému člověku povědomí o světě, dát mu rozhled a elementární základy vzdělání, než se rozhodne, čím chce ve svém životě být. Nicméně doba se posunula. V bermudském trojúhelníku českého školství učitel-žák-rodič se rozložení výchovných sil přeskupilo ve prospěch moderní rodiny, vedoucí svůj dějinný boj proti institucionálnímu vzdělávání. Proti známkám a konkurenčnímu prostředí, proti zákazu mobilů, proti vědomostem, proti domácím úkolům.
Nikomu není příjemné být kvůli škole v každodenním konfliktu se svými dětmi, jež často bláhově považujeme za jediné bytosti, které nás opravdu milují. Dnešní rodič však nabyl jakousi úchylnou představu, že místo práce na výchově vlastního dítěte bude pro něj pohodlnější vychovávat jeho učitele – z něhož si udělal lovnou zvěř. Zvrácený systém mu k tomu ještě navíc dává zelenou. Ty nejpokřivenější charaktery vytváří právě bezbřehá ochranitelská péče.
Historie se opakuje v cyklech. Vrátili jsme se zpátky někam na počátek 16. století, kdy se místo dialogu na misionáře přinášející víru a vzdělanost vystřelují otrávené šípy. Civilizace, v níž je nepřípustné vytáhnout dítěti z kapsy drogu, protože na to nemáme právo, kde se hloupost stala normou, kde se instituce hrbí před křikem parazitů a kde trestat hříchy je zakázáno, nemůže být zdravá. Taková civilizace nezadržitelně směřuje k zániku. Tak jako se zhroutily všechny velké civilizace v dějinách.
