22 let svobody

Ve čtvrtek 17. listopadu 2011 uplyne dvacet dva let od studentské demonstrace na Národní třídě, která odstartovala naši Sametovou revoluci, naši cestu za svobodou a demokracií.

X+

Letošní výročí pádu komunismu v naší zemi je dobrou příležitostí k zamyšlení. Těžko se mi však zamýšlí nad něčím, co jsem osobně neprožil a co si nepamatuji. Přesto se o krátké zamyšlení pokusím.

Často právě v těchto dnech mívám pocit, že se některých z nás zmocňuje nostalgie, jako bychom se slzou v oku vzpomínali na léta minulá. Dvacet dva let nesplněných slibů, hlásají jedni. Za co jsme zvonili klíči? Ptají se druzí. Na mysl mi vyvstává otázka, kdo a nebo co v nás tyto pochyby vyvolává? Na jedné straně jsou to naši politici, kteří skutečně často neplní to, co slíbí. Na straně druhé je nutné si uvědomit, že nesplněných slibů bylo i za dob komunismu velmi mnoho. Po volbách v roce 1948 komunisté slibovali „ráj na zemi", ten však nepřicházel. Sen o „socialismu s lidskou tváří" se rozplynul jako pára nad hrncem ve chvíli, kdy naši soudruzi podepsali potupné Moskevské protokoly, vzpomínáte?

Je třeba si skutečně nalít čistého vína. Ano, naše demokracie není příliš vyspělá. Současná světová finanční krize zhoršuje finanční a sociální situaci nás všech. Ano, spravedlnosti a slušnosti se ne vždy dovoláme. Je mnoho věcí, které se nám za těch uplynulých 22 let nepovedly, které neumíme či nechceme, ale musíme řešit. Je však uplynulých dvacet dva let dostatečně dlouhá doba na to, abychom byli ve všem stoprocentní? Obávám se, že nikoliv. Nikdo nám tehdy nedal do ruky žádnou příručku, která by nám byla rádcem, jak a kdy danou situaci či problém nejlépe vyřešit. Té pomyslné příručky se však nedostalo žádné z postkomunistických zemí. I proto dnes tyto země řeší podobné, ba horší problémy než my. V roce 1989 jsme získali svobodu, ale jako bychom náhle nevěděli, co s ní. A i přesto, že žijeme v demokratické společnosti již více než dvě desetiletí, naše demokracie je stále velmi mladá. Za těch více než dvacet let jsme kromě nesporných úspěchů zaznamenali i velké nešvary v české politice. To však nesmí vést k tomu, abychom zatoužili po návratu zpět. Cožpak si někdo z nás přeje, abychom se vrátili do doby, kdy nám například při přechodu státních hranic na západ hrozila smrt? Doufám, že nikoliv. Ano, s mnoha věcmi, které se staly po roce 1989 nemusíme souhlasit. Demokracie nám však dává právo být nespokojeni.  Dnes už nás nikdo nemůže nutit, abychom se tvářili šťastně a spokojeně a nadšeně mávali sovětskými vlaječkami v prvomájovém průvodu, jen proto, že si to někdo přeje.

Demokracie nám nyní dává právo volby, ačkoliv toto právo dnes hodně podceňujeme. Často slýchávám, že je vlastně úplně jedno, zda ve volbách podpoříme tu či onu politickou stranu, protože nakonec vše dopadne úplně jinak, než jsme si představovali. Přiznejme si, že si za to do značné míry můžeme my sami. Stále volíme ty samé politické strany a spolu s nimi staré známé tváře, které nás už jednou více či méně zklamaly. Ano, mladé lidi dnes politika příliš nezajímá. Když už se ale objeví někdo nový, nezatížený komunistickou minulostí, pak k němu my voliči nemáme důvěru. Takový mladý člověk se pro nás spíše než nadějí, stává mladým „uchem". Člověkem, který „nic" neumí a nemá žádné zkušenosti. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, ze kterého se těžko hledá východisko a který si uzavíráme především my sami. Naše často nesmyslné předsudky zabraňují mladým lidem v jejich seberealizaci a snaze napravit věci veřejné. Výsledkem toho všeho je, že v Poslanecké sněmovně i Senátu Parlamentu České republiky často sedí ti samí lidé deset i více let. Kdo za to může? My, protože je deset nebo i více let stále volíme!

V těchto dnech se často setkávám i s pesimistickým tvrzením, že dnes vlastně nemáme co slavit. Máme! Stali jsme se demokratickou a svobodnou společností. Bez ohledu na to, jak je naše demokracie a svoboda vyspělá. Jedno známé rčení říká, že demokracie a svoboda není nikdy natolik vyspělá, abychom si mohli dovolit ji přestat rozvíjet a chránit. Přestaňme se dále ohlížet za minulostí. Hleďme do budoucnosti.  Vraťme se k morálním kořenům hnutí, které u nás v listopadu 1989 zvítězilo! Bylo na nich snad něco špatného, kvůli čemu bychom měli zatracovat ducha Sametové revoluce?

Budování socialistické vlasti trvalo našim komunistům plných 41 let. My se nyní více či méně úspěšně pokoušíme budovat demokratickou a svobodnou společnost. Vyčerpali jsme však teprve něco málo přes polovinu času, který měli k dispozici komunisté. Až ujdeme na naší cestě za svobodou a demokracií delší čas, pak můžeme přemýšlet o tom, jak moc jsme byli úspěšní. Nyní jsou takové úvahy podle mého názoru předčasné. Jsem pevně přesvědčen o tom, že jednou budem dál.

Milan Kic

17. listopadu 2011