Tuto středu se uskutečnila beseda v Pardubickém salónu na téma Česká republika v roce 2018. Moderace se chopil Petr Štěpánek, hosty Ladislav Jakl a Ivo Strejček.
Uvedu zde pár výstižných myšlenek, se kterými musím souhlasit.
Ivo Strejček zmínil posunutí politických střetů z bývalé levice vs. pravice na témata taková, na které se dnes souhlasně shodují dříve nesmiřitelní političtí rivalové. Neznamená to však, že by střet levice a pravice vymizel. Avšak nový nepřítel skrývající se v neomarxismu může konzervativněji smyšlející jedince spojit v boji proti novodobým hrozbám ze Západu.
Pro lepší obrázek uvedl, že starší sociální demokraté se "lépe" shodují na určitých tématech (viz výše) se staršími konzervativci (já bych spíše použil starší pravicí) než starší sociální demokraté s mladými sociálními demokraty a paralelně starší konzervativci s mladšími konzervativci.
Jen pro představu - je tu za okny 100 leté výročí naší republiky. Přední zakladatel naší samostatné Československé republiky T. G. Masaryk by na dnešních levicových stranách TOP09, Zelení, Piráti, ČSSD, Hnutí ANO, a dalších, nenechal niť suchou. A to byl pro "socialism a občas pro marxism". Obávám se, že víme o našich významných osobnostech naší historií málo, ale stále se k něm/ní odkazujeme. Novináři také nejspíše neví o kom píší, když hluboce promlouvají o jeho odkazu, nebo pouze nechtějí odkrývat na veřejnost Masarykovu nelibost vůči tehdejším novinám (Národní listy, Venkov, a jiné), kdy si v dopisech s Antonínem Švehlou kolikrát postěžoval na nepravdivé informování veřejnosti novinářů a žádal Švehlu o setkání se s jednotlivými redaktory s cílem vysvětliti jim možné důsledky na vnitřní i zahraniční politiku na základě jejich konání. Doslova píše o jejich "krátkozrakosti a anarchii". V čase minulém i přítomném se pramálo změnilo.
Jak jsem již zmínil. Boj levice a pravice tu stále je, avšak v menší míře. Doplnil bych, že levice v této době vyhrála, nejen u nás, ale i v celé Evropě. Jednu z příčin pan Jakl uvedl, že chybí poptávka po pravicové politice a k přístupu k životu nás jednotlivců. Převládá myšlení, že se o nás občany někdo postará. Bohužel je tomu tak, více a více občané očekávají, že veškeré naše nešvary vyřeší nějaký anděl, typu Andreje Babiše. Bohužel tyto nešvary v čase ještě zhorší (viz Milton Friedman: The government solution to a problem is usually as bad as the problem).
Nejprve bychom si měli vyjmenovat kolik opravdu pravicových stran (klasičtí liberálové) máme. Asi tak na 1 a půl prstech bychom je spočítali). Pokud již nějaká strana s dobrým programem existuje, zmítá se ve vnitřních sporech.
To bych spojil s další tezí, která zazněla a to ostrakizování za jednotlivosti. Určité kategorické spolupracování s jistým jedincem či celým subjektem na základě povrchních důvodů. Sebemenší rozdílný názor se vyhrocuje do sporů, jenž vedou k nemožnosti spolupráce. Většinou tyto názory či skutky jsou nepodstatné. Je to jak na úrovni stran, tedy možné spolupráce politických stran, i uvnitř jednotlivých stran.
K tomu si přidáme čeho je schopen mediální tlak a politický chtíč se zalíbit všem. Dnes a denně vidíme rozhovory s politiky, jehož moderátoři vypichují okrajové záležitosti a tak dlouho jim kladou správně formulované otázky s cílem přiznat vinu, omluvit se, odstoupit či přinejmenším to (mluvit s někým, o někom, setkat se někým, atd...) neopakovat. Poté nacházíme slabosti politiků toto jednání jednotlivých novinářů a především moderátorů rázně odmítnout. Ku příkladu se můžeme podívat na ubohý pořad Otázek Václava Moravce a jeho snahu uvalit na delegaci s předsedou Poslanecké sněmovny ČR do ruské Dumy vinu a přiznání k určitému směřování na "Východ".
