Když mi bylo 13 let, nemohla jsem se dočkat, až mi bude patnáct, připadalo mi, že ty dva roky se děsně táhnou a že se snad ani nedočkám. Poslouchala jsem Spice girls, dala si první a poslední cigaretu, o rok později jsem měla prvního kluka, chodila jsem na piáno a do sboru, ve škole se dobře učila.
Když mi bylo patnáct, šla jsem na gympl, strhala jsem v pokoji všechny plakáty z Bravíčka, mohla jsem jet na svoji první diskotéku, dala si první dvojdecku vína na rozlučcce se základkou. A hlavně jsem toužila po tom, aby mi bylo 18. Měla jsem pocit, že to už vlastně budu dospělá a budu si moct dělat, co budu chtít.
Když mi bylo 18, udělala jsem si řidičák, rodiče mi dovolili první tetování, víkendy trávila jako barmanka ve vinárně a potom se bavila na diskotékách. Kouřila jsem Davidoffky, nosila velké výstřihy, byla jsem děsně nad věcí, bála jsem se jenom maturity a řešila, co budu studovat dál. Ve dvaceti jsem si začala připadat už opravdu velká, studovala jsem, potkala jsem svoji první velkou lásku a začala si plánovat, jak do 25 budu vdaná a vystudovaná.
Roky letěly a já jsem je prožila jako na horské dráze, hodně lásky, málo štěstí, štíhlá, tlustá, hubená, tlustá, plnoštíhlá, nešťastná, pořád jen řešící problémy ostatních a nikdy ne svoje. V 25 jsem dostudovala, začala jsem shánět práci, ale velká láska začala jít do háje už dva tři roky předtím a sen o manželství a dětech se pomalu začal rozpouštět. Ve 27 jsem se smířila s tím, že sice mám super práci, ale nejsem vdaná a děti teď nebudou, protože jsem si neuměla představit, že je budu mít s tím sobeckým člověkem vedle mě, co měl rád představu o mě, ale ne mě samotnou.
A tři roky do třicítky letěly děsně rychle. Odstěhovala jsem se do svého prvního bytu, koupila si první auto, měla první bouračku, přišla druhá velká láska, návraty, útěky, bolest, radost, hodně cestování, přátel, kapela, plnění snů, vztahy-nevztahy, druhé a třetí tetování, sex, velká přátelství, smrt blízkých osob, nová práce a budování kariéry. Před měsícem mi bylo třicet. Od toho dne jsem očekávala, že bude mysticky zlomový, že se něco změní, že prostě už budu vědět.
No, nevím, ale přece jenom něco jsem se za těch 30 let naučila. To, že nemám chodit spát s mokrými vlasy, že boží mlýny opravdu melou, že když se na noc přejím zmrzlinou, tak se mi budou zdát divoké sny, že je dobré odpouštět druhým a hlavně sobě, že omluvit se někomu není tak hrozné, že úsměv je zadarmo, ale někdy je těžké ho najít, že strach se má překonávat, že se problémy nevyřeší samy, že pravda je hmatatelná a někdy opravdu bolí, že smát se nahlas v kině se opravdu může i do tichého sálu, že už nikdy nebudu vegetariánka, že je třeba umět říkat ne, že intuici je dobré naslouchat, že na přátelstvích je třeba pracovat, že umím opravdu dobře zpívat a rozvášnit publikum, že je třeba se umět zasmát sám sobě, když upadnu na vysokých podpatcích na ulici a že láska je sice kráva, ale stojí za to jí vpustit do života. A hlavně to, že je důležité se nevzdat, bojovat a nepodělat se hned ze všeho a tu hlavu vždycky nakonec zvednout a narovnat hřbet. Takže vzhůru do dalších 30 let!
