Jsem chudinka, tak me, sakra, polituj.

Kdybych tak sla preprogramovat jako pocitac. Odstranit vsechny komplexy, vymazat spatny vzpominky, pridat zdravy sebevedomi a je to. Hotova nova Eva model 2021, jak se vam libi?

Je to vic jak 6 let, co jsem napsala blog. Hodne veci se od te doby zmenilo, mimo jine to, ze ziju v zemi, kde pismena s hackami a carkami nejsou soucasti klavesnice. Takze jsem zmenila lokalitu, zhubla 20 kilo, nabrala zpatky 10, v podstate jsem se ale mentalne nezmenila. V mych ocich jsem porad stejne blba a porad pozaduju stejne blby veci, abych byla stastna. Jenze pak stastna nejsem. Co se mnou, hm?

Jsem prostredni dite ze tri sourozencu, jedina dcera. Vychovana na malomeste, od mala vedena k tomu umet vsechno co se domacnosti tyka, abych se pak mohla dobre vdat. Vzdycky jsem byla az moc citliva, precitlivela, lekava, plactiva, prehnane empaticka. Clovek, co potrebuje tuny lasky ke existenci a hodne mazleni. Moje mama na to nikdy nebyla, spis mi vzdycky prislo, ze uprednostnovala brachy. Milovana jsem byla babickama, ale to nikdy neni uplne ono, chapete. Kdyz o tom tak premyslim, mozna jsem potrebovala jen normalni mnozstvi lasky, ale protoze jsem ho nemela, tak jsem chtela o to vic. Dava to smysl? Nicmene jsem si odnesla z detstvi a puberty hodne oskliych navyku. Viz nasledujici...

1. Jsem chudinka, potrebuju politovat. 

2. Jsem chudinka a prehnane trpim, aby sis me vubec kdokoliv vsimnul.

3. Jsem chudinka a mam rada drama, kde jsem ve hlavni roli.

4. Jsem hrdinka, vsechno zvladnu, umyt okna, vyprat, prevliknout postel, jit plavat, vest krouzek mladych skautek, uvarit veceri, protoze chci byt docenena. Jako napriklad dnes.

5. Jsem hrdinka a ty me stves, protoze jsi line prase, co si ani talir ze stolu neodnese.

6. Jsem chudinka, unavena z prace, ze zivota tak, ze si ani zuby cistit nebudu.

7. Jsem srab, co neumi partnerovi rict, co si opravdu mysli, protoze se ho vlastne boji.

8. Jsem srab, co nechce byt ve 37 sam.

9. Jsem hrdinka, kdyz si hraju s myslenkou zacit ve 37 znovu.

Chodim na terapii, moje terapeutka mi pomohla hodne veci rozklicovat. Ona je nazyva traumaty a me se to desne libi, protoze to je daleko vetsi drama, ze jo. Pravda je, ze jsem se svoji mame odpustila a ona se mi taky omluvila. Telo na to ale zapomenout nedokaze a v ruznych situacich zapne autopilota. Je tezky to zastavit, je to pro me tak familierni pocit, slova sama naskakuji, strach me svira kolem zaludku, mam chut rvat a kricet a prat se a bojovat o svuj zivot anebo proste utect. Protoze tak to citim, jako nejvetsi ohrozeni. Je pro me tezky behem hadek zustat a neutect. Je tezky pak najit smysl zivota znovu a znovu.

Moje vnitrni dite je tak porad ve strehu. Muj partner ho nesnasi. Ja se ho snazim milovat a dat mu tu lasku  a pozornost, co jsem jako mala nemela. Beztak spolu budeme az do konce naseho zivota. Ja a moje vnitrni holcicka. Chudak holka, co.